Omán. Jarní prázdniny směr východ

Při hledání vhodného cíle při kritériích max 10 dní, dolet do 6 ti hodin, teplo v únoru a přijatelná cena letenek, zamířil náš zájem k Ománu.

Sultanát Omán leží na Arabském poloostrově. Je to arabský stát ležící v jihozápadní Asii. Na severu sousedí se Spojenými arabskými emiráty, na jihozápadě s Jemenem a na západě se Saúdskou Arábií. Omán je absolutní monarchie a sultanát. Titul „sultán“ je dědičný. Sultánem Ománu byl od 23. července 1970 do 10. ledna 2020, tedy téměř 50 let, Kábús bin Saíd. Nástupcem jako hlava státu se stal již 11. ledna 2020 jeho bratranec Hajsám bin Tárik. Většina turistů zemi navštěvuje během chladnějších měsíců mezi říjnem a dubnem.

Náš termín byl jasný podle jarních prázdnin Prahy 6. To se později ukázalo jako velké štěstí, protože vzápětí po našem odjezdu domů začínal ramadán, což je devátý měsíc islámského lunárního kalendáře. Pro muslimy po celém světě se jedná o měsíc posvátný. Jde o vzpomínku na první zjevení Koránu proroku Mohamedovi. Jednou z hlavních součástí ramadánu je dodržování půstu od úsvitu až do západu slunce a vy se na ulici také nenajíte. Po skončení ramadánu je již Ománu o poznání tepleji a cestování se stane nepříjemným.

Den 1. čtvrtek

Naše cesta začíná přistáním v Dubaji, kam bylo nejvýhodnější koupit letenky. Auto jsme měli zamluvené již z domova a je důležité mít zvláštní povolení a pojištění pro výjezd do Ománu. Je vyžadován mezinárodní řidičský průkaz. Vše proběhlo hladce a první noc jsme, vzhledem k příletu ve čtvrtek večer, strávili ve slušném ubytování poblíž letiště. 

Den 2. pátek

Plán dne je překročit hranice na jediném možném místě ve městě Al Ain cca 140 km od Dubaje. Na hranicích je potřeba vyřídit vstupní víza do Ománu. Zabere to jen pár minut, chtějí doklady a pojištění od vozidla. Hranice budí respekt, vojáci, brány, vysoké budovy. Kontrola kufru u auta a jedeme. Mále hlad a vlastně netušíme, co nás v Ománu čeká. Kousek od hranic je u silnice řada malých staveb, trafika, potraviny a to, co se ukázalo jako nejlepší z možností, jak se báječně najíst. Základem místní gastronomie jsou coffee shops skromně zařízené s plastovým nábytkem. Proč je v názvu cofee mi není jasné, neprodávají dobrou kávu. Užíváme si tradiční ománskou dobrotu, kuře biryani, maso pečené pod vrstvou rýže, salát. Místní jedí rukou pomocí chleba, my naštěstí dostáváme kombinaci lžíce vidlička. Byla to ovšem lahůdka. Cca za 2 OMR (120 Kč) za osobu včetně nápoje. Mile nás cena překvapila, protože živit rodinu se tím pádem dá celkem v pohodě. Plastové nádobí je normou, voda je tak vzácná, že mýt nádobí je luxus. Vedle v trafice jsme koupili ománskou datovou kartu. Ve většině ubytování byla wifi, ale pro orientaci v terénu a hledání bydlení jsme ji využili. Výborně mi posloužili off line stažené Mapy.cz v kombinaci s Google maps a papírovou mapou.

Dva noclehy máme předem zamluvené ve městě Nazvá (Nizwa) a pozor, další důležitá informace, v Ománu je volno v pátek a v sobotu. V neděli se pracuje. Neznalí pořádků jsme již celkem utahaní vjeli do centra města do největšího možného mumraje, pátečního trhu. Puntík v mapě k ubytování nás navedl do skupiny mužů prodávající v uzounké uličce květák, bloudili jsme, hrůza. Po půl hodině kroužení a couvání jsme na místě. Ubytování je velký svéráz, uklizeno jen tak aby se neřeklo, kuchyňka pro silné povahy. Wifi nikde. Protažené ksichtíky dva. Vyrážíme do uliček. Prodejci, jen muži prodávají ryby, zeleninu, čaj. Všude něco voní. Trh už končí, ale ten v Nizwě, je prý jeden z nejlepších. Vyhlášený je dopolední trh se zvířaty. Po setmění si u jednoho z mnoha stánečků s občerstvením postavených ve vyschlém korytě řeky dáváme mishkak (přejmenovali jsme na myšák). Kostky masa jehněčího, kozího, velbloudího nebo hovězího jsou okořeněné směsí kardamomu, černého pepře, soli, hřebíčku a skořice, proložené kouskem tuku a napíchnuté na špejli jako špíz. Začínáme se rozkoukávat. V Ománu neprodávají alkohol, máme i pěkný suchý únor.

3. den sobota

Snídáme v coffee shopu, vajíčka, skvělý ománský chleba, který se jakoby páře na vlákna. Khubz Ragag je tvořen jen ze tří ingrediencí. Ty jsou mouka, voda a sůl a je vždy čerstvý. Popíjíme džusy lisované z čerstvého ovoce. Meloun, mango, banán, ananas a granátové jablko. Není problém.

Cílem je se trochu rozkoukat po okolí města. Vyrážíme do Wadi Tanuf. Ruiny staré vesnice Tanuf jsou vstupním bodem do wádí a stojí za to se jimi projít. U parkoviště je betonové koryto s tekoucí vodou, falaj. Systém zavlažování funguje dodnes a kanály slouží také k osvěžení místních dětí. Cesta se vine hlubokým údolím, okolo nás se tyčí vysoké skalní útesy. Ve wadí jsou zelené stromy a palmy. Místní obyvatelé zde rádi kempují a grilují. Bojujeme s vedrem a náš syn Ota s virózou. Poblíž údolí jsme navštívili naší jedinou placenou atrakci v Ománu, krasové jeskyně Al Hoota.

Ještě máme chuť objevovat a jedeme dál do hor. Doteď nás mrzí, že jsme si neudělali celodenní výlet na stezku W6 v Ománu, známou jako Balcony Walk. Turistická stezka v kaňonu Wádi An Nakhur v dohledu nejvyšší hory Ománu Jebel Shams. Trek vede z vesnice Al Khitaym do opuštěné osady As Sab a zpět. Pokud máte obyčejné auto jako my, nedostanete se k nástupu na stezku. Rádi se vás ovšem ujmou domorodí průvodci, kteří vás ke stezce odvezou. Je zde možné i kempovat. Výhledy jsou zde zřejmě bechderoucí a doufám, že se sem ještě vrátíme. Užili jsme si výhledy na nejvyšší horu z místa, kam se nám podařilo bezpečně dojet.

Vracíme se do města, abychom nasáli atmosféru orientálního města. V sobotu je zde o poznání klidněji. Místo, které musíte navštívit je Nizwa Souq, kryté tržiště, které je otevřené každý den a které vás přivábí všudypřítomnou vůní kadidla. Mimo dny velkého trhu je tady celkem klid. Uvnitř i okolo najdete množství obchodníků prodávajících čerstvé produkty, ryby, maso, koření, bylinky, med, bylinné přípravky, datle a sladkosti jako halwa. Můžete si k ochutnávce nalít i vysněnou ománskou kávu. Hned za dalším rohem je obchod Brandah Dates Market, kde je možné posedět a ochutnat datle mnoha druhů, dát si kávu, čaj, koupit si koření nebo kosmetiku. Nejlepší je bloumat spletitými uličkami města, okolo pevnosti, nahlédnout do dílen, kde šijí na míru tradiční mužský oděv dišdaša, šaty bez límce s oválným výstřihem a od krku vpravo visí střapec do kterého se kape vonná esence. Je to takový župan různých barev a materiálů, se sandály nosí ho všichni Ománci. Muži tradičně nosí turban nazývaný massar nebo jednoduchý čepec zvaný kumma. Ženy jsou v černé, ale obchodů s hedvábnými, pestrými látkami a se šaty jako pro princezny jsou v Ománu celé ulice. Tudíž to ty holky někde nosit musí. 

4. a 5. den neděle, pondělí

Opouštíme Nizwu a cesta nás vede podél pouště Wahiba Sands, kde je možné zažít noc v pouštních kempech, které provozují beduínské rodiny. Beduíni v Ománu představují arabské nomádské kmeny tradičně žijící v pouštích. Uchopili pružně poptávku turistů a vybudovali stanové kempy na okraji pouště. Náhodně jsme v mapách vybrali Sandglass Camp. V aplikaci Bokking.com jsme si rezervovali jednu noc. Majitel si nás vyzvedl na domluveném místě poblíž vesnice Al Wasil. Mužská část beduínské rodiny pečovala o naši rodinu, a ještě jeden francouzský pár. Měli jsme štěstí, v táboře bylo asi 10 stanů, které byly neobsazené. Byl tady neuvěřitelný klid. Ve velkém stanu vystlaném polštáři jsme měli k dispozici vodu, kávu, čaj, datle a ovoce. Jeden z bratrů nás v podvečer vyvezl svým obřím autem na jízdu do písečných dun. Auto bylo silné s mnoha převody a on věděl, co dělá. Vyjížděl s námi do obrovských dun a střemhlav sjížděl zase dolů. Před západem slunce jsme podlehli atrakci sjíždění dun na starém snowboardu. Moc to nejede a vyšplhat se pískem zpět na dunu je dřina. Západ slunce nad pouští byl nádherný. V kempu nás čekala výborná večeře, kterou připravují beduínské ženy kdesi v poušti. Rýže, kuře, zelenina. Skvělé koření. Druhý z bratrů byl komunikativní a moc hezky si s námi popovídal o pouštním životě beduínů, o školství v Ománu a v Čechách, o hvězdách. Stany byly prostorné, vystlané koberci a vybavené pohodlnými postelemi. Ráno, po výborné snídani jsme se jeli dál do pouště podívat na velbloudy a velbloudí mláďata.

6. den pondělí

Dalším cílem je Wádi Bani Khalid. Je s malou zajížďkou ve směru naší cesty do města Sur. Je nejsnáze dostupným wádí s úžasným koupáním. Wádi je známé svými prameny čisté vody a přírodními bazény, které vytvářejí oázu uprostřed pouště. Nachází se ve východní části pohoří Hadžár a je oblíbeným cílem pro koupání. Netušili jsme, co nás čeká, proto byl náš zážitek tak silný. Cesta nás dovedla k parkovišti, odkud vede pěšina k modrým lagunám s altánky, mostky a restaurací. Zde výlet končí většina domácích návštěvníků. My jsme ovšem pokračovali dál vyschlým korytem. Zanedlouho se začala objevovat malá jezírka a ponorný potok. Kaňon se zúžil a vápencové skály omleté vodou se zdvíhají do velké výšky. Po chvíli jsme došli do místa, kde byl potok už říčkou a mohli jsme vlézt do vody a plavat. Představte si kaňon řeky Soča ve Slovinsku s ledovou vodou. Tady to vypadá podobně, ale voda je teplá, termální. Doporučuji brát ohledy na místní Ománce a jejich kulturu, nepřevlékat se na veřejnosti, nechodit venku z vody jen v plavkách. Batoh jsme nechali na břehu, jako všichni ostatní a doufali jsme, že vše najdeme v pořádku. Zážitek se nedá slovy popsat. Plavete mezi skálami, mnohdy i úplně sami v teplé vodě s vysokými skalami nad hlavou. Doporučuji pro tyto účely na cestu přibalit vodotěsný obal na doklady a peníze. Pro klid.

Vykoupaní pokračujeme do města Sur. V historii byl Sur významným centrem obchodu s Indií a východní Afrikou, nejvýznamnější komoditou byla výroba tradičních ománských lodí Dhau. Lodě se tady stále staví v Dhow Factory, řemeslníci ručně staví lodě bez moderních technologií jen s použitím dřeva. Přijíždíme v největším vedru a dílna má přes poledne zavřeno. 

Bydlení jsme zamluvili na nejvýchodnějším místě v Ománu, ve městě Ras Al Hadd v Ras Al Hadd Guest House. Zde se Arábie nejvíce přibližuje Indii. Asi 50 kilometrů dlouhý úsek pobřeží podél je přírodní rezervací, a to především proto, že se jedná o významné hnízdiště želv karet. Každým rokem v jarních a letních měsících stovky a tisíce želv kladou svá vejce na zdejších písečných plážích. V únoru tady nečekejte zázraky, želvy v tomto období vejce nekladou ani se malé nelíhnou.

Ještě jsem nezmínila stav silnic v Ománu. Hlavní silnice a dálnice jsou luxusní, téměř všechny, i ty mimo města jsou osvětlené. V případě přívalových dešťů mohou být lokálně zatopené. Tato místa jsou označená výstražnými cedulemi. V Ománu je nutné dávat pozor na bleskové povodně, které mohou nastat po deštích. Značky označující povodňové zóny (začátek a konec) se vyskytují na níže položených silnicích. Podél dálnic vedou z obou stran další silnice, které slouží k parkování u obchodů, popojíždení ve vesnici nebo k popásání koz a velbloudů. Rozhodně nemají problém s prostorem a mimo města všude zaparkujete. V každé vesnici je u silnice benzínka, cofee shop, restaurace, dva až tři markety a mešita. Ománci většinou jen zastaví u restaurace nebo bistra a odváží si jídlo s sebou. 

K ubytování v Ras Al Hadd přijíždíme po setmění a je tady všechno jinak. Mapy nejsou schopné lokalizovat cestu k hotelu, auta jezdí jakoby kdekoli. Nakonec se vykulení probrodíme pískem a doskáčeme přes rozpukaný beton k opravdovému hotelu s recepcí, datlemi, čajem a vůní kadidla. Ráno zjišťujeme proč. Přijeli jsme po pozůstatcích staré britské ranveje. Během druhé světové války tady byla britská letecká základna, odkud vzlétala letadla pro africké tažení. Ranvej tvoří ohromný kříž, který je stále používán k místní dopravě. Ve dne je vše výrazně přehlednější. Na zdejších plážích je nejzajímavější to, že na nich opravdu nic není jen mušle a kostry ryb. Jen pár altánků, kam jezdí trávit čas místní početné rodiny.

7. den úterý

Chceme najít bydlení v takovém místě, abychom zde strávili alespoň dvě noci. Přejíždíme tedy dál po pobřeží, než jsme původně mysleli až k vesnici Dibab, kde Ota rezervoval podle jeho slov ,,takovou chatku“

Cestou stavíme u moře na Tiwi beach. Moře zde erozí vytvořilo kamenné sloupy, našli jsme tady kostru uhynulé karety vyplavenou na břeh. Odškrtáváme si další z turistických atrakcí, kterou jsme chtěli vidět. Bimmah Sinkhole. Průzračně čistou vodou naplněná krasová prohlubeň vzniklá propadnutím stropu jeskyně. K vodní hladině je možné sejít po schodech a vykoupat se. Místní mládež ráda skáče z ochozu dolů. Prohlubeň je obklopená krásnou zahradou, kde si můžete odpočinout. V podvečer tady nebyli téměř žádní turisté. 

8. den středa

Wadi Shab je oblíbeným cílem jednodenních výletů z Maskatu. Parkoviště je hned u vstupu do wadí pod sloupy držícími dálnici. První úsek cesty je nutné překonat loďkou. Místní zajišťují kyvadlovou dopravu za malou úplatu. Dál šlapeme podél felají, kanálů vytvořených k zavlažování. Wadí je díky vodě využívané k zemědělství, cesta se vine zelenou oázou datlových palem a políček. Cesta není dlouhá ani nebezpečná, ale občas se přelézají velké kameny a je dobré si vzít jinou obuv než žabky. V údolím se vinou pozůstatky dřívějších zavlažovacích systémů a začíná přibývat vody. Z výšky jsou vidět nádherné hluboké laguny s modrou vodou. Cca po dvou kilometrech se kaňon zužuje, noříme se do teplé průzračné vody a pluaveme. Za první zatáčkou ubývá i spoluplavců. Občas musíme překonat překážku tvořenou balvany, ale plavat se dá stále dál a dál. Když už si myslíme, že jsme na konci, s lehkým zanořením proplouváme do jeskyně s vodopádem. Slunce proniká dovnitř pootevřeným stropem a voda má neuvěřitelně modrou barvu. Jsme tady sami. Pak jsme si užili trochu adrenalinu, ztratili jsme se navzájem cestou zpět vodou, panika, ale nakonec vše dobře dopadlo. Zážitek to byl intenzivní. Doporučuji, pevné boty na cestu, boty do vody, vodotěsný vak, svačinu, vodotěsný obal na telefon, abyste mohli fotit.

9. den čtvrtek

Opouštíme s lítostí chatku a jedeme do Maskatu. Cestou se naprosto náhodně zastavujeme na nádherných plážích. Za zmínku stojí okolí Quriyat Beach. 

Maskat je hlavní město Sultanátu Omán a zároveň největší město v zemi. Ubytování jsme vybrali poblíž Mešity sultána Kábúse, kterou rozhodně musíme vidět. Komplex mešity, pokrývající 40 tisíc m². I když jsme se snažili obléknout podle předpisů, nepustili nás dovnitř. Za cca 50 Kč jsme si zapůjčili tradiční ománské oblečení. Splynuli jsme s ostatními, ale moc dobře jsme se v šatech až na zem a zahalenou hlavou necítili. Návštěva stála za to. Stavba je obrovská s překrásnou výzdobou. Celý interiér mešity je obložen šedobílými a tmavě šedivými vyřezávanými kachlemi z mramoru. Ze stropu visí pozlacený křišťálový lustr. Jedním z nejvýznačnějších rysů hlavní modlitebny je ručně dělaný perský koberec, skládající se z 1,7 miliardy uzlů, vážící 21 tun, o rozměrech 70 x 60 metrů. Dokončení takového koberce trvalo čtyři roky a bylo zapotřebí šesti set ženských tkadlen z íránské provincie Khurasan (zdroj Wikipedie)

Po prohlídce mešity vyrážíme přes Mutrah, součást Maskatu k Paláci Al Alam. Významné obřadní sídlo sultána známé svou fasádou se zářivě modrými a zlatými sloupy obklopené překrásnými zahradami. Je to čtvrť muzeí, knihovny a vládních úřadů. Ještě popojíždíme na poklidnou pláž na dohled hlavního města s modro bílými domy, Qantab beach. Cestou zpět se noříme do prostor vyhlášeného tržiště Mutrah Souq. Jde o nejstarší tržiště v arabském světě a rodiště Sindibáda. Naproti souku je přímořská promenáda a přístav, kde kotví sultánovy jachty. Jeho jachty jsou obrovské a poznáte je snadno podle erbu se zahnutou dýkou, která se nazývá chandžar.

10.den pátek

Přejíždíme do města Barka a opět máme štěstí na krásné ubytování v hotelu The prince hospitality, který vypadá jako menší palác.

Wakan Village. Na dnešní výlet se moc těšíme. Vesnice Wakan leží na svazích pohoří Wadi Mistal v nadmořské výšce přibližně 1500 metrů nad mořem v pohoří Západní Hajar. Vesnice je známá svými terasovitými zahradami a sady, kde se pěstují granátová jablka, meruňky, broskve a datle. Na rozdíl od většiny Ománu, kde je klima horké a suché, se vesnice díky své nadmořské výšce a poloze těší mírným teplotám v létě a chladným zimám.  Vesnicí protéká systém falaj, který přivádí vodu z vrcholu hory k zavlažování polí. Informace z map jak online tak papírové mi nedávají jasnou odpověď, jak se vlastně nahoru do vesnice dostaneme. 

Cesta z Maskatu do Wakanu se sama o sobě zážitkem. Pozorujeme krajinu a neuvěřitelnými geologickými útvary. Takhle si představuji krajinu na Marsu. Prohlížíme si vesnice s velkými domy domy poházenými v prostoru, oázy datlových palem, vidíme velbloudy a všudypřítomné mešity. V dáli se vysoko v kopcích rýsuje Wakan Village. Obyčejným autem do ní nevyjedete. Ani to nezkoušejte. U vesnice Hayar, která je v údolí, nechte auto a domluvte se s místními v teréních vozech. Nahoře ve Wakanu, pokud byste tam náhodou nějakou čtyřkolkou vyjeli, není kde zastavit. Domácí nás tam odvezl a po zavolání nás zase vrátil dolů. Sama cesta teréňákem byl zážitek. Cca pětikilometrový úsek ve velkém sklonu vede jen prašnou cestou. Pokud byste chtěli jít pěšky, udusí vás prach všech těch aut, které vozí turisty nahoru a dolu. V samotné vesnici je už klid a směrem k horám vede široký dlážděný chodník, podél kterého pádí voda zavlažovacím kanálkem. Jsou tady důmyslně rozmístěná terasovitá políčka s přívody vody z falaje. Kam poteče voda určuje správce falaje a přítoky se zahrazují pytli s pískem. Na políčkách je díky vodě zeleno a my máme štěstí, protože jsme zde v období kvetení třešní a meruněk.  Z vesnice také vedou turistické stezky na druhou stranu pohoří. Potkali jsme partičku Ománců, kteří každoročně touto dobou chodí ze své vesnice přes hory do Wakanu a zpět. Také jsme se vydali po značené stezce dál do hor, ale na nás středoevropany bylo opravdu vedro. Sjezd do údolí byl zahalený v prachu a musím říct, že Ománci ta svá obří auta umí výborně ovládat. Nakonec nám ještě poradil, kde se stavit cestou zpět. Ukázal nám, kde z hor u města Nachal vytéká horká termální řeka. Nachal je město nacházející se cca 120 km severně od Maskatu. Je známé hlavně díky své pevnosti. Nachal není příliš turisty navštěvovaným místem. Zatím. Místo Ain Al Thawarah, kde je termální řeka, je o volných dnech hojně využívané místními. My tady jsme v pátek, tudíž je plno. Ale je to skvělý zážitek. Ve vodě je plácají děti, do vodní nádrže s horkou vodou se ani nepodíváme. Rodiny mají postavené grily a židličky přímo ve vodě. O kousek výš proti proudu je klid i pro nás. Sedíme na kamenech, nohy máme po kolena v horké vodě. Připlouvají hejna rybiček a nohy nám okusují. Neuvěřitelný pocit.

11.den sobota

Naše cesta se již nějaký ten den nenápadně chýlí k závěru. Než úplně opustíme přímořskou oblast ještě vyrážíme na výběžek Al Sawadi Beach. Opět jsme se dostali na nekonečnou pláž, kde při odlivu z moře vystupují četné písečné ostrúvky a průlivy s ostrovem a pevností na pozadí. U pláže kotví místní rybáři s nízkými loděmi. Podél pláže jsou vidět altánky pro místní rodiny. Všude jsou mušle a bílý písek. O zábavu se nám opět postaral Ota, který se jen tak potloukat po pláži neumí. Vyrazil se brodit na protější ostrov s pevností. Ostrov se jevil blíž, než doopravdy byl. Když tam došel a zahájil výstup k pevnosti zjistili jsme, že začal příliv. Nakonec jsme mu vyděšeně zavolali, jinak by musel na ostrově počkat do dalšího odlivu. 

Na pláži jsme viděli místní ženu s dítětem, jak sedí v kompletním oblečení muslimské ženy na židličce pokolena v moři a dítě v plavkách si hraje vedle. Nakonec sbalila dítě i židličku, mokrá vlezla do auta a jela domů.

Nocleh máme plánovaný ve městě Ibrí, cestou přes město Rustak ještě zajíždíme do malebného údolí Wadi Al Sahtan. V údolí se vystřídají všechny možné krajinné útvary. Od zúženého vjezdu, kde při dešti padají vodopády po širokou část s oázami datlových palem. Silnice stoupá podél vyschlého řečiště až na konec do smaragdově zbarvené. palmami a vegetací zarostlé vesnice Al Fara’a. Cestou zpět z údolí nepřehlédněte hnědou ceduli Akhadra hot spring. Horký pramen není nijak turisticky využívaný, vpravo podél silnice prostě teče vybetonovaným korytem. Poseděli jsme si na břehu s nohama ponořenýma v protékající horké vodě.

Bydlení jsme hledali už jen ve správném směru a zakotvili jsme v Ibri v hotelu u silnice Ibri Sands Hotel Apartments. Opět skvělé. Kousek od hotelu jsme si dali bálečnou večeři v Al Fawar Restaurant. U stolečků venku a nevídané, obsluhovala nás žena. 

12. den neděle

Už jsme poněkud utrmácení a tápeme, co budeme vlastně dělat. Šťastná náhoda nás dovedla k pevnosti Al-Sulaif Fort. Památky v Ománu nejsou moc zachovalé. Byly stavěny z nepálené hlíny a slámy. Povětrnostní podmínky každou takovou stavbu průběžně poškozují. V posledních letech ovšem dochází k rekonstrukcím a opravám. Restaurátorské práce, které začaly na počátku 90. let 20. století. Přesný původ pevnosti Al-Sulaif je zahalen tajemstvím, ale předpokládá se, že její vznik sahá až do konce 12. nebo začátku 13. století. Hlavní funkcí pevnosti bylo sloužit jako obranná pevnost a maják autority místního vládnoucího kmene. Postavena na vrcholu kopce, poskytovala strategický vyhlídkový bod pro sledování a kontrolu okolní krajiny a karavanních tras. Pokud budete mít štěstí, bude tam. Když jsme zaparkovali a přišli na dohled pevnosti, odkudsi se vynořil tradičně oblečený, vysoký starší Ománec a ujal se nás. Mluvil na nás francouzsko- anglicky a posunky všeho druhu. Co byla ale největší zábava, strašně rád fotil. Přiměl mně dát mu můj telefon. Pečlivě nás provázel na každou z věžiček a do všech komůrek pevnosti a pokaždé nás postavil do formace a fotil. Ve skupině, po jednom, ve dvou. Pevnost je docela velká a už jsme měli vykukování z okének celkem dost. Nakonec jsme mu telefon museli odebrat. Malinko se urazil, ale výklad neošidil. Bylo to nezapomenutelné, Tolik fotek rodiny jsem už dlouho neměla. Byl skvělý a na pevnost v Ibrí jen tak nezapomeneme. Mohu jen doporučit.

Jedeme na hranice ve městě Al Ain. Ještě jsme chtěli vyjet vyhlídkovou silnicí na horu Jabal Hafeet. Jízda na horu je prý úžasná s úžasnými výhledy. Nás ovšem zarazily policejní zátarasy. Vlastně nevíme proč. 

Poslední nocleh máme domluvený kdesi v Dubaji a tentokrát se to opravdu nepovedlo. I na Booking.com je možné naletět. Do Dubaje jsme přijeli v podvečer a v místě, kde jsme měli bydlet byl sice dům o stu patrech, ale ne ten náš. Po telefonátu s pronajímatelem nám poslali puntík v mapě úplně jinde, než jsme stáli. Dojeli jsme již v šeru k dalšímu skleněnému peklu, kde jsme později získali dva otřesné pokoje velikosti postele, každý na jiném patře se sdílenými koupelnami i pro ty ostatní chudáky, zřejmě různé dělníky a pokojské všech ras. Jednu noc vydržíme, ale byl to silný zážitek.

Vyrážíme do přilehlých ulic, kde to vře lidmi a mopedy co vozí jídla z nekonečna bister a restaurací. Jsme ve čtvrti ne pro turisty, ale právě pro všechny ty neviditelné lidi zajištující pohodlíčko všem zazobancům světa žijícím v Dubaji. Prožíváme kulturní šok, ale chtěli jsme vidět Dubaj. Tak jsme tady.

13. den pondělí

Noc jsme přežili ve zdraví a bez hmyzu. Odpoledne letíme domů, vzali jsme tedy Dubaj fofrem. Jízda autem je zážitek, poskakuje se od semaforu k semaforu v pěti pruzích. Celkem hladce jsme zaparkovali podzemních garážích poblíž mrakodrapu Burdž Chalífa a Dubai Mollu. Město halí opar a nahoru na věž nemá cenu jezdit. Potloukáme v parcích okolo budovy, podívali jsme se v obchoďáku na velké mořské akvárium. Asi nám to stačilo, proskáčeme městem k moři. Obloha je zatažená a díky oparu nejsou dobře vidět žádné ikonické stavby Dubaje. Ani to moře není ničím zajímavé. Zřejmě nejsme po ománské přírodní náloži připraveni na srážku s tolika lidmi -zvlášť v patrech nad sebou.

Na letiště, které je na druhé straně města, jedeme s velkým předstihem. Odpolední špička je vydatná a přískoky se pomalu suneme. Máme čas na prohlídku všech těch bláznivých budov a aut luxusních značek. Ota čas nemá okounět, doprava je hustá, odřídil bezpečně celý zájezd. Vlastně až na to zapadnutí do písečné duny v poušti Wahiba Sands, bez ztráty květinky.

Auto vracíme bez problémů a už se opravdu těšíme, až z blázince zvaném Dubaj odjedeme domů.

Když se vracím k naší cestě Ománem, když vím s jak málo informacemi jsme cestu připravovali, jak moc jsme improvizovali, byla to jedna z našich nejhezčích cest. Dnes vím, že bych ráda objevila další wádí, která jsou dostupná jen s průvodci, chtěla bych se podívat do hor, kam se dá dojet jel autem s pohonem všech čtyř kol, možná by bylo úplně jiné kempovat a přespávat na plážích, což se v Ománu může. V Ománu se také leze, existuje lezecký průvodce, což může dovolenou posunout i dalším směrem. Nemůžu ještě opomenout velmi příznivou cenu benzínu, cca 15 Kč.

Omán je bezpečná země. Pokud dodržujete jejich pravidla, neměli jsme nikde pocit ohrožení, vlastně ani nepříjemný pocit. Země rychle rozvíjí nejen v oblasti cestovního ruchu. Doufám, že budou pokračovat v rozvoji země s ohledem na krásnou, a ještě turismem nezničenou přírodu. 

Napsala: Zdenka Vašková