Zdenka V. Deníček nevýkonnostního lezce
Úvodem. Nemám lezeckou buňku. To znamená, že jsem příliš opatrná. Tudíž již dvacet let nevylezu nic, co by stálo za řeč. Nicméně mám silně vyvinuté buňky pro přírodu, výtvarno, léčivé rostliny, miluji partičky opravdových lezců a zevling pod skálami.
... A pokračuji...
Mám ráda mapy všeho druhu, baví mně plánovat a hledat zajímavosti v místech, kde je podle opravdových lezců jen a jen lezení. Najdu každý vodopád nebo jeskyni, lázně nebo dobrou hospodu. Prostě narušuji soustředění. A jsem mlsná. V lezecké oblasti stojí za zmínku jen to, že umím skvěle jistit a nosím batoh se svačinou a průvodcem. Napadlo mně, že se s vámi podělím o pohled z výprav za lezením okem romantické duše nevýkonnostního lezce.
Konec května, Frankenjura
V pátek vyrážíme již dopoledne směr Rozvadov a pak do cíle v severní části Jury. Cca 3 hodiny jízdy. Průvodce Frankenjura Band 1 růžový (momentálně v nabídce Lezec shopu tento). Je teplo, předpověď hrozí bouřkami a deštěm. Když podlehnu špatné předpovědi a budu doma, z každého rohu na mně budou koukat domácí práce. Rychle pryč. Jedeme na výlet směr oblast Kleinezigenfelder Tal. Ovšem já jsem si naplánovala, že se stavíme v oblasti Oberstes Wiesental, kde je oblast pro lezce mojí výkonnosti Treunitzer Klettergarden J 10. Problém nastal, jakmile jsme zjistili, že v Německu mají čtyřdenní svátky a celá skála byla obalená lezci s ponožkami v lezečkách a ještě ke všemu směrovaná na jih. Oproti předpovědi svítí slunce. Nicméně je to tam hezké a našlo by se i pár těžších cest pro opravdové lezce. Vybojovali jsme jednu lehkou cestu, ale je hrozné horko. Parkuje se hned u lezení podél silnice, skálu najdete podle brekotu dětí.
Prcháme do další oblasti dále v tom samém údolí, kde jsou hned tři oblasti bez slunce. Torstein, Treunitzer Pfeiler a Treunitzer Wand. (J 10, 11, 12) Je tady krásné parkoviště, kde se ovšem nesmí spát. Lidí je tady hodně, ale pokud se sem dostanete mimo svátky nebo k večeru, vyřádíte se všichni. Ke skalám je to jen pár kroků a jsou ideálním místem pro rodinky. Meandrující potůček, kde se můžou ráchat a v rozmezí 500 metrů se vyblbnou všichni. My jsme tady lezli jen dvě zavlhlé 6 a jednu 8- Viděli jsme jelena a žáby.
Cíl údolí Kleinziegenfelder Tal (Údolí malých kozích políček) Údolíčko je překrásné a poměrně klidné. Přímo ve vesnici stejného jména je i kemp. Další vesnice, Schwarzmuhle je již vstupní branou k lezeckým oblastem, které jsou po obou stranách silnice. Přímo ve vesnici za kostelíkem na vás vykoukne silácký převis Zigenfelder Wande (M5) Než vjedete do této vesnice uvidíte vlevo zřejmě bývalou trafostanici, která nyní slouží jako chráněné útočiště mnoha druhů netopýrů a celé údolí je také ceněnou ptačí lokalitou. Což zjistíte cca ve 4 ráno, když začnou řvát. U této netopýří věže je velké parkoviště, kde jsme spali. Není tady žádný zákaz a potok je blizoučko. Dá se přespat i pod převisy M5 nebo na cca k místech podél silnice.
Pro ukojení slabší části týmu jdeme prozkoumat oblast M7 Aqurium, sever. Lehčí cesty jsou s mnoha volnými kameny, nestojí za námahu a zde vznikla hláška zájezdu ,,Lezu jako debil z německý horoškoly“ Což jsem neřekla já, ale Ota, když se bouchnul do hlavy u cvakání. Asi sem už nikdy nepůjdeme.
Předpověď se vůbec nenaplnila, žádná bouřka a až na malou přepršku sucho. Jen bylo dost teplo a chyty se změnily v těžké chyty. Pro mě se tedy nic nezměnilo, lezu na maximální výkon celý život. Zuby nehty. Hlavní cíl, skála Rote Wand M9 není vůbec červená. Je na dohled parkování a cca do 13.hodiny sem nesvítí. Najde se tady i pár hezkých lehkých cest v pravé části a nějaká ta šestka mezi těžšími také je. Nejsou tady lezci s ponožkami a těžkých cest je dost. Poblíž je ještě masiv Altbawand M8 kde nyní kvete chráněná čemeřice horská a je zde doporučeno nelézt. Což jsme dodrželi zřejmě jen my. Podívali jsme se i na skály Roter Monch M10 , kde by si také každý pár cest našel a Diebesloch M11, který byl kluzký a zavlhlý a šíleně převislý. Pro lezce, opravdu lezce, je krásná stěna Rolandfels M14, kde já můžu předvést maximálně své dovednosti jističe. Vzhledem k vlhku a teplu jsme jen prohlédli možnosti a myslím, že s podzimem se ještě uvidíme.
Celé údolí je protkáno turistickými cestami. Můžete jít údolím, okruhem nebo vrchem, ale všechny cesty vás dovedou do hospody na druhém konci údolí.
Schrepfersmühle
Od papíru a elektřiny k oblíbené restauraci a pivní zahrádce
Schrepfersmühle, byla postavena kolem roku 1736 jako papírna. V roce 1850 vlastnil mlýn výrobce papíru Georg Schrepfer, který zde vyráběl „velmi žádaný“ papír. Když Georg Schrepfer zemřel v roce 1879, výroba papíru v mlýně skončila. Na začátku 20. století byla přeměněna na vodárnu pro skupinu Rothmannsthaler. Schrepfersmühle je dnes oblíbenou restaurací s útulnou pivní zahrádkou uprostřed údolí Kleinziegenfelder. Zvířata v Schrepfersmühle jsou u našich mladších hostů velmi oblíbená, takže je ideálním místem pro pobyt rodin s dětmi.
Bývalý mlýn je výchozím bodem a cílem či zastávkou mnoha turistů a horolezců. V okolí jsou staré mlýnské náhony stále v dobrém stavu a turistická stezka údolím Kleinziegenfelder vede přímo podél mlýnských náhonů.
(zdroj: www.stadt-weismain.de)
Koncept hospody je dokonalý a všechno klape i když je narváno. Přijdete, najdete si stůl. Vyberete si jídlo z lístku + denní nabídka na tabuli. A jdete si sami objednat dovnitř. Hned vám dají nápoj a zaplatíte. Jídlo donesou podle čísla stolu. Dojíte, dopijete, odcházíte. Pecka. Jen pozor, pokud sníte všechno jako my, nedá se o lezecké stravě ani přemýšlet. Ale skvělá atmosféra, sezení venku, pohoda.
Za zmínku stojí, že v dosahu jsou lázně Therme Obernsees a Lohengrin-Therme. Jen sem nechoďte když o víkendu prší.
Konec zájezdu, neděle, jedeme domů.
Napsala: Zdenka Vašková
