Ambasadoři

Co ti víc sedí, lišty, dirky, stisky?

Více mi sedí lišty a dírky, protože mám malé, silné a úzké prsty.

Rád si těžké sekvence v cestách vymýšlíš sám nebo dáš na rady zkušených lezců rodičů či kamarádů?

Pokud cestu někdo leze, proberu s ním kroky, ale většinou mi to nesedí, tak si vymyslím vlastní program.

Baví tě lezení na onsight?

Ano, ale baví mě i cestu zkoušet a pokusovat.

A jak to máš s morálem, bojíš se padat? (nemyslím tím na zem, ale do vzduchu :)

Před rokem jsem se ještě pádů bál, ale teď už mi to nečiní žádný problém.

Oblast Krpcovo je vaše taková “domácí oblast”. Patří mezi tvé nejoblíbenější? Jaké další máš rád?

Na Krpcovu jsem s bráchou vyrostl a je to moje TOP oblast, nejenom lezením, ale i tím vším kolem (lidi, příroda, atd.). Poslední dobou jsem si hodně oblíbil Višňové a mám rád Frankenjuru a vlastně se mi líbí všude.

Jak se na lezecké projekty připravuješ? Máš např. na stěnce postavené kroky z cest?

Trénuji převážně doma, kde máme ve stodole bouldrovku. Žádný tréninkový plán nemám. Ale trénuji  asi 5x týdně. Když mám rozlezenou nějakou těžkou cestu, tak si nasimuluju kroky na bouldrovce a zkouším, než to vylezu. 

Pocházíš z lezecké rodiny, taťka Pen - vynikající lezec a maminka Kača taky. Trénujete společně? Necháš si od nich poradit? 

Převážně trénujeme všichni spolu nebo postupně. Trénink s rodinkou  je nejlepší, vymýšlíme si navzájem bouldry a hecujeme se. Někdy si s Penem vymýšlíme společné bouldry a hrajeme bodovací hru - když vylezu bouldr já a on ne, vedu 1:0… V poslední době vyhrávám, ale není to pravidlo. 

Jezdíte s bráškou Vaškem do skal od mala. Jsi za to rád? Nechtěl jsi o víkendech dělat někdy něco jiného?

Jsem za to neskutečně vděčný a nikdy jsem neuvažoval, že budu o víkendech dělat něco jiného. Prostě v pátek odjezd a v neděli příjezd. 

Bráška Vašek také leze a jeho lezecká výkonnost roste. Hecujete se navzájem? 

Samozřejmě se hecujeme, hlavně já jeho. Je dobré, že ho mám a od mala si spolu ve skalách hrajeme.

Závody tě prý moc nelákají… Proč?

Protože je to strašně zdlouhavé, odlezeš kvaldu a čekáš 7 hodin na finále, kde tě vyřadí třeba dlouhý krok nebo” tečka uprostřed struktury.”

Neradi vyzvídáme plány (aby se nezakřikly), ale můžeš malinko prozradit?

Rád bych brzy zkusil  a vylezl 9a. Pak  mám v Juře rozlezené 11-, snad tam ještě letos pojedem. A na Krpcovu mám taky rozlezeno 8c. Rád bych zkusil prodloužení Hypoxie, což je 9a. Uvidíme.

Pecka, držíme palce! A ještě pár otázek na "dolezení"...

Jaké máš lezecké vzory?

Nejvíc mě motivuje taťka Pen, který lezením žije a pořád má tah na bránu. Potom je to určitě Adam Ondra a vlastně všichni lezci okolo mě.

Co rád čteš?

Lezecké průvodce :)

Jak nejraději škádlíš mamku, taťku a brášku?

Štvu je tolika způsoby, že ani nevím který je nejlepší. 

Tvůj Nejlepší film?

 Predátor.

Jasné! Predátor, souhlas a moc děkujeme Pepo! 

Jaký byl tvůj nejsilnější lezecký zážitek?

Určitě přelez Knockinu. (pozn. Knocking On Heaven's Door 8B+). U toho to byla taková ta čistá radost a ohromná úleva.

Napadá mě ještě hodně silnej zážitek trochu z jiného soudku. To byl skoro zimní přelez Letů mimo v Labáku (Xc, Gilotina, Labské údolí). Nevyzkoušel jsem si dolez od stropu dál nahoru a při jednom z pokusů se mi konečně povedlo udělat boulder v kuse. Najednou jsem byl v dolezové kolmičce a začal čistej boj o holej. Nic tam vlastně nehrozí, ale přece jen je tam docela odlez od posledního háku a tlama by to byla exkluzivní. Nechtěl jsem to zkazit, protože na další pokus už by nebyl čas. Dlouho to navíc nikdo nelezl, takže mágo nikde a ve všech těch oblých miskách byl trochu prach a lišejník. Do toho mi začaly přemrzat prsty, takže jsem začal spěchat a panikařit. No ve zkratce, ten pocit když jsem se probil ke slaňáku, si budu pamatovat hodně dlouho. 

Každý se k lezení dostal odlišně, přes kroužky, rodiče, kámoše. Jak to bylo u tebe?

U mě to šlo postupně přes turistiku, pak treky VHT, ferraty. Pak mě mamka někdy kolem mých 16 let přihlásila do dětského oddílu k Bimbošce (HOM Alpin4). A tam jsem v podstatě lezecky vyrostl. Byla tam skvělá parta mlaďáků. Navzájem jsme se hecovali, trénovalo se. Sice dost chaoticky, ale bylo to takový čistý. Přes týden na stěně a o víkendech se vždycky valilo někam do skal. Vápno, písky, bouldry, sem tam ledy. Dělali jsme všechno. Na tuhle dobu hodně rád vzpomínám.  

Čím tě lezení oslovilo? 
Dá se říct vším s tím spojeným. Ze začátku to byla právě ta parta. Bavilo mě to hecování a posouvání svých limitů. Čím jsem starší, víc na tom vnímám (teď to bude hodně v uvozovkách) ¨duševní¨ rozměr. Dalo by se to asi říct tak, že když lezu, víc cítím, že žiju.

Džanglika si pamatujeme jako zarputilého bouldristu, ale to se poslední dobou změnilo… Lezeš hodně na písku na laně a navíc ses zařadil mezi provovýstupce nejtěžších směrů v Labáku. Co tě k tomu vedlo?

V podstatě to přišlo dost samovolně a nenásilně. Lanu jsem se ze začátku věnoval hodně, ale postupně to přebil bouldering. Po nějaké době jsem ale cítil, že potřebuju zase změnu. Motivace do boulderů už nebyla zkrátka taková. K prvovýstupům mě přivedl kámoš a parťák Ondra Beneš. Ondra má na kontě nejspíš stovky prváčů, včetně toho nejtěžšího v Labáku, takže lepšího učitele jsem nemohl mít. U mě to byla asi hlavně zvědavost a chuť zkusit něco nového. Určitě to nebylo tak, že bych vylezl všechny těžký směry a neměl už co lézt. To vůbec. A od první chvíle mě to dostalo. Asi těžko popsat, jaký to je... možná jedním slovem... návykový.

Které své prvovýstupy a přelezy bys rád zmínil?

Skvělý vzpomínky mám na cestu "Co tě to napadlo?" RP Xc (Kulich, Labské údolí). Prváč mi zabral asi 3 nebo 4 dny a rozhodně to stálo za to. Jsou tam dva těžký bouldery, je to dlouhý a i trochu odvážný. Ideální koktejl. Velkou radost mi udělal společnej prvovýstup s Matějem Svojtkou "Inkvizitor" RP XIb (Labský Nic, Labské údolí). Takový kroky v cestě se jen tak nevidí. A z poslední doby je to určitě "Tom a jeho ženy" RP XIa/b (Proutník, Labské údolí). Naprostej labskej úlet, 6 metrů ve stropě + dolezová kolmička. Jen navrtat to, byl celkem oříšek. Můj řev u slaňáku po úspěšným RP přelezu musel být slyšet až v Děčíně.

Jo, nějaký řev slyšet byl... Vrátíme se k bouldrům.... Mezi tvé TOP patří “Trny v kůži hledám krásu růží” 8B+ a  “Knocking On Heaven's Door” 8B+. Pořád čekáme na to 8C a těžší? 

Tak to se asi načekáte. Nejsem zrovna ten typ lezce, co by dokázal se něčemu věnovat pořád dokola. Zkoušet jeden boulder třeba měsíc v kuse. Na to nemám hlavu. A na rychlejší přelez zase nemám výkonnost. Ale kdo ví, třeba mi jednou rupne v bedně a řeknu si: "Oukej, tak teď budeš tohle zkoušet třeba půl roku a dokud to nevylezeš, nic jinýho neexistuje."

Podle tvých zápisů je vidět, že tě hodně baví otevírat nové směry, ale asi musíš, abys měl co lízt?

Ano, to mě baví hodně. Baví mě na tom ten proces, vymýšlení a hledání způsobu, jak to přelézt. Stane se, že vymyslíš nějakou betu, vylezeš to a řekneš si... Sakra, těžkej kotel! No a pak přijde někdo po tobě, vymyslí to jinak a deklasuje ti to o několik stupňů. Ale to k tomu patří a je to součást hry.
Určitě bych nové směry tvořit nemusel a měl bych pořád co zkoušet. Je tady totiž spousta podobných pacientů, které to baví úplně stejně a ti by to kdyžtak zvládli i za mě.

Dvakrát jsi navštívil Rockland. Zavzpomínej na oblast i přelezy?

Rocklands pro mě byla snová destinace už hodně dlouho. Pamatuju si, jak jsme poprvé koukali na videa z JARu a valili oči na ty neskutečný kameny a bouldery. No a pak se jednoho dne ten sen splnil. Když jsme vyjížděli serpentiny od Clanwilliam do sedla (Pakhuis Pass) a najednou to viděli na vlastní oči, byl jsem z toho úplně naměkko. Nekonečný moře skal a kamenů kam se podíváš. Co boulder, to lajna jak kráva. Prostě úlet. Navíc má Rocklands neuvěřitelnou atmosféru. V boulder sezóně tam nikoho jinýho než lezce nepotkáš a večery v kempu nebo u Charity v Traveller´s rest jsou úplně kouzelný. Kdo byl, asi bude souhlasit. Kdo nebyl, tak rozhodně doporučuju.

Co se týče lezení, tak první výjezd byl naprosto perfektní. Nějakým zázrakem se mi podařilo načasovat formu a hned první den se zadařil "The Arc" za dnes už lehčích 8B. Určitě si budu pamatovat jednodenní přelez "Mooiste Meisie" taky za lehčích 8B. V podstatě asi každý boulder, co se mi tam povedl přelézt, bych tady mohl zmínit, protože byly prostě nádherný. To bychom tu ale seděli dlouho. Druhý výjezd o rok později byl taky super. Už tam sice nebylo to objevování jako poprvé, ale zase člověk už věděl, co a jak a co by chtěl zhruba zkoušet. Asi nejlepší přelezy z tohoto výjezdu mám "The Vice" za 8B a "King of Limbs" taky 8B.

Kam by ses rád ještě podíval?

Do Rocklands :)

Ještě nám vrtá v hlavě hlavě, proč tu tvou ukrutnou sílu nejdeš vydat také na vápencové cesty… Francie, Španělsko a jiné dálavy? 

Byly roky, kdy jsem byl i dvakrát ve Španělsku, párkrát Francie. Něco se mi tam i povedlo vylézt (max do 8c), ale většinou jsou tam cesty docela dlouhé a dost vytrvalostní, což mě moc nebaví. Raději mám takové ty jurské úderky. Asi bych si uměl představit trochu potrénovat a vyrazit tam na nějakou dardu. Jenže sezóna ve Špáňu i Francii se celkem kryje s boulder sezónou a nějak si tu matici neumím odpustit. Ale uvidíme, třeba to jednou zase přijde.

Nikdy jsi pravidelně nezávodil nebo tomu bylo jinak? 
Dokonce jsem i závodil, ale asi to stálo za nic a nikdo si to nepamatuje :) Ne, někdy kolem let 2010, 2012 jsem závodil poctivě. Český pohár, MČR, atd. ale nikdy jsem nedopadl líp než pátý. Docela mě to i bavilo. Rád jsem se tam potkával s ostatními, byla to vždycky spíš taková společenská akce. Dneska už je to o něčem jiném. Úplně se změnil styl boulderů, už to není lezení, ale spíš skákání po nábytku. A taky už závody nemají duši. Je to takové nalajnované a sterilní.

Hodně se mluví o bouldrařské etice, co by se podle tebe rozhodně ve skalách na kamenech nemělo dělat?

Rozhodně sekat chyty. To mi přijde asi jako největší problém v naší kotlině. To ostatní je spíš otázkou slušného chování. 

Jaké jsou tvé tajné zbraně na přelezy kromě tvých mocných paží i nejlepší typ lezeček?

Musíš být pořád venku a zkoušet. Protože, když to nezkusíš,,nemůžeš to přelézt. A musíš disponovat nezměrnou vůlí :D A z poslední doby to bude určitě boulderovka na půdě.

Pozn. Martin leze rád v lezečkách La Sportiva. Mezi jeho poslední zbraně patří La Sportiva Solution Comp a mezi jeho oblíbené Miura Women

Pro Lezec-shop zpracovala Sim

Mezi Vietnamci není lezení příliš rozšířené, i když podle tvého článku o lezení ve Vietnamu získává na popularitě. Proč tomu tak je? A nevadilo lezení rodičům?

Od mala jsem byla vedena k tomu, abych se soustředila na vzdělání a budování kariéry. Děti ve Vietnamu nejspíš zažívají mnohem větší tlak, než bych si kdy dokázala představit. Ale časy se mění, a s nimi i hodnoty a priority. Dnes se hledá rovnováha mezi profesními ambicemi a zájmy, které podporují osobní růst. Tento posun v myšlení znamená, že i moje rodina lépe chápe můj životní styl. Kromě toho máme ve Vietnamu opravdu nádherné skály – koho by to nechytlo?

Kde jsi tedy nejvíc "lezecky vyrostla"? Bylo to v Labáku, nebo jinde?

První dva roky jsem lezla všude, kde to šlo a kam mě kdo vzal. Pak jsem jela jistit Miša na jeho projekt Dogma na Jeptišce. Ukázal naproti na cestu Bílé saze VIIIb (6b) a řekl, ať to zkusím. Měla jsem vylezené 7b, tak jsem si v duchu drze myslela: "Jo, to by šlo." Ale teda… jak mě potrápila! Rychle jsem pochopila, že hrubá síla tady nestačí.
Mišo se ve své cestě pohyboval s elegancí a precizností, a to mě dost inspirovalo. Na písku jsem se naučila lézt nejen technicky, ale i psychicky. Měla jsem strach téměř všude, a každé překonání svých vlastních limitů pro mě bylo obrovským úspěchem.

Pískovcové lezení může menší lezce pořádně potrápit, a ty s 152 cm k nim patříš. Jak se s tím vypořádáváš?
Naučila jsem se cesty trpělivě luštit a brát je jako výzvu. Motivují mě k tomu, abych se zlepšovala – třeba být víc flexibilní, abych mohla zvednout nohy výš, posílit ramena, abych zvládla fix, nebo zesílit prsty, abych udržela mezichyty, které jiní nemusí vůbec držet. V některých cestách ale těch pár centimetrů opravdu chybí a nejde tam nic vymyslet. Chvíli mě to sice mrzí a štve, ale nakonec se smířím s tím, co mi geny nadělily, a jdu si najít jinou pěknou cestu.

Myslíš, že mají někde menší lezci výhodu? 
V některých bouldrech se lépe dostaneme do sklíčených sitstartů.. a na laně jsem to teda zatím nezažila. Ale jak říkáš Simčo, největší výhoda je, že si víc zalezeme!

Která cesta tě v Labáku nebo jinde nejvíc bavila? A která tě nejvíc potrápila?
První cesta, která otestovala moji vůli, byla Jedenáctého září Xa. Hlavní boulder je extrémně těžký, obzvlášť pro nás hobity, a lezla jsem ji v dost chladných podmínkách – celkově to bylo opravdu náročné.
Jinak mě baví všechny cesty, do kterých se pustím. Kdybych to tak necítila, určitě bych do nich nevkládala svou energii. A samozřejmě si vždy přeju, aby to skončilo úspěšným přelezem… 

Máš nějaký lezecký rituál nebo zvyk, bez kterého si lezení neumíš představit?
Úplně ne, nebo si to aspoň neuvědomuji…

S Mišem máte dvouletou dcerku – jak se ti daří skloubit mateřství a lezení? Jaký byl návrat k lezení po porodu?
Lezení je pro nás oba podstatnou součástí života, takže nám přišlo úplně přirozené do toho zapojit i naši malou. Jasně, jsou dny, kdy se cítím unavená a nevyspaná – v takových chvílích se snažím naslouchat svému tělu a nepřetěžovat se. Nemám žádný složitý tréninkový plán. Mně se osvědčilo pravidelně lézt a věnovat se strečinku. Navíc mám úžasného partnera, který se o nás pečlivě stará a poskytuje mi neocenitelnou podporu.

Jaké jsou tvé lezecké sny?
Mým snem je procestovat co nejvíc míst, jen tam lézt a jíst…

Bez kterého vybavení z Lezec Shopu se neobejdeš?
První, co mě napadne, jsou lezečky La Sportiva Miura (ty žluté šněrovací). V těch jsem vylezla své nejtěžší cesty. Teď, když jsem přes zimu přešla na bouldering, chtěla jsem lezečky na sucháč. Z Lezec Shopu jsem si odnesla krásné nové La Sportiva Skwamy. Ještě je roztahuji, ale už se těším a dám vědět!

Naše oblíbená výbava na skály je Ocún bouldermatka Sitcase. Nosíme ji všude a využíváme ji v různých situacích, nejen při boulderingu. Na laně nám skvěle poslouží jako ochrana před pádem pod prvním jištěním. Když si dáme pauzu na oběd, používáme ji jako podložku na jídlo – a pak si na ní naše malá rovnou zdřímne. Je také skvělá jako přenosná jógamatka. Díky tomu, jak se dá různě rozložit, můžeme být opravdu kreativní.

V neposlední řadě mám skvělou vychytávku na ošetření kůže na prstech – kombinaci Rhino Repair a Rhino Performance. Na prstech mám hodně jemnou a zároveň potivou kůži, takže se mi dost rychle proleze, často dřív, než mi dojdou síly. Opravdu vnímám, že po použití těchto krémů se mi kůže lépe regeneruje a je připravená na další přelezy. Výborné je i lezecké oblečení RAFIKI. Nejradši mám mikinu neboli můj 'plyšový kožíšek' Tarifu a tílko Suesca.