Káťu Tran ve skalách nepřehlédnete – nejen díky jejím vietnamským kořenům, ale hlavně pro její neuvěřitelné lezecké nasazení, odhodlanost (má na kontě cesty 8a, Xa, 7C/+ boulder) a věčně rozesmátou tvář. Jsme hrdí, že je součástí týmu Lezec Shopu! Teď si s ní můžete přečíst rozhovor.
Jak začala tvoje cesta k lezení?
Na začátku jsem to zkoušela klasicky na stěně, jenže mi to nepřipadalo úplně ono. Skutečně mě to chytlo až ve skalách. Stačil jeden výlet a bylo jasno… do lezení jsem se naprosto zbláznila.
Co tě na lezení nejvíc uchvátilo?
Opravdu mě dojalo, jak mě lezecká komunita přijala. Panuje tu přátelská atmosféra, lidé si navzájem ochotně pomáhají a podporují.
Stále mě fascinuje, jak snadno mohu navázat spojení s dalším lezcem kdekoli na světě.
Mezi Vietnamci není lezení příliš rozšířené, i když podle tvého článku o lezení ve Vietnamu získává na popularitě. Proč tomu tak je? A nevadilo lezení rodičům?
Od mala jsem byla vedena k tomu, abych se soustředila na vzdělání a budování kariéry. Děti ve Vietnamu nejspíš zažívají mnohem větší tlak, než bych si kdy dokázala představit. Ale časy se mění, a s nimi i hodnoty a priority. Dnes se hledá rovnováha mezi profesními ambicemi a zájmy, které podporují osobní růst. Tento posun v myšlení znamená, že i moje rodina lépe chápe můj životní styl. Kromě toho máme ve Vietnamu opravdu nádherné skály – koho by to nechytlo?
Kde jsi tedy nejvíc "lezecky vyrostla"? Bylo to v Labáku, nebo jinde?
První dva roky jsem lezla všude, kde to šlo a kam mě kdo vzal. Pak jsem jela jistit Miša na jeho projekt Dogma na Jeptišce. Ukázal naproti na cestu Bílé saze VIIIb (6b) a řekl, ať to zkusím. Měla jsem vylezené 7b, tak jsem si v duchu drze myslela: "Jo, to by šlo." Ale teda… jak mě potrápila! Rychle jsem pochopila, že hrubá síla tady nestačí.
Mišo se ve své cestě pohyboval s elegancí a precizností, a to mě dost inspirovalo. Na písku jsem se naučila lézt nejen technicky, ale i psychicky. Měla jsem strach téměř všude, a každé překonání svých vlastních limitů pro mě bylo obrovským úspěchem.
Mišo Burian a psí kamarád Pinto, archiv@Káťa Tran
Pískovcové lezení může menší lezce pořádně potrápit, a ty s 152 cm k nim patříš. Jak se s tím vypořádáváš?
Naučila jsem se cesty trpělivě luštit a brát je jako výzvu. Motivují mě k tomu, abych se zlepšovala – třeba být víc flexibilní, abych mohla zvednout nohy výš, posílit ramena, abych zvládla fix, nebo zesílit prsty, abych udržela mezichyty, které jiní nemusí vůbec držet. V některých cestách ale těch pár centimetrů opravdu chybí a nejde tam nic vymyslet. Chvíli mě to sice mrzí a štve, ale nakonec se smířím s tím, co mi geny nadělily, a jdu si najít jinou pěknou cestu.
Pohodovka VIIIb (jak pro koho :) foto: @bam.badam
Myslíš, že mají někde menší lezci výhodu?
V některých bouldrech se lépe dostaneme do sklíčených sitstartů.. a na laně jsem to teda zatím nezažila. Ale jak říkáš Simčo, největší výhoda je, že si víc zalezeme!
Hobit crew, archiv@Káťa Tran
Která cesta tě v Labáku nebo jinde nejvíc bavila? A která tě nejvíc potrápila?
První cesta, která otestovala moji vůli, byla Jedenáctého září Xa. Hlavní boulder je extrémně těžký, obzvlášť pro nás hobity, a lezla jsem ji v dost chladných podmínkách – celkově to bylo opravdu náročné.
Jinak mě baví všechny cesty, do kterých se pustím. Kdybych to tak necítila, určitě bych do nich nevkládala svou energii. A samozřejmě si vždy přeju, aby to skončilo úspěšným přelezem…
Máš nějaký lezecký rituál nebo zvyk, bez kterého si lezení neumíš představit?
Úplně ne, nebo si to aspoň neuvědomuji…
S Mišem máte dvouletou dcerku – jak se ti daří skloubit mateřství a lezení? Jaký byl návrat k lezení po porodu?
Lezení je pro nás oba podstatnou součástí života, takže nám přišlo úplně přirozené do toho zapojit i naši malou. Jasně, jsou dny, kdy se cítím unavená a nevyspaná – v takových chvílích se snažím naslouchat svému tělu a nepřetěžovat se. Nemám žádný složitý tréninkový plán. Mně se osvědčilo pravidelně lézt a věnovat se strečinku. Navíc mám úžasného partnera, který se o nás pečlivě stará a poskytuje mi neocenitelnou podporu.
Jaké jsou tvé lezecké sny?
Mým snem je procestovat co nejvíc míst, jen tam lézt a jíst…
Bez kterého vybavení z Lezec Shopu se neobejdeš?
První, co mě napadne, jsou lezečky La Sportiva Miura (ty žluté šněrovací). V těch jsem vylezla své nejtěžší cesty. Teď, když jsem přes zimu přešla na bouldering, chtěla jsem lezečky na sucháč. Z Lezec Shopu jsem si odnesla krásné nové La Sportiva Skwamy. Ještě je roztahuji, ale už se těším a dám vědět!
Naše oblíbená výbava na skály je Ocún bouldermatka Sitcase. Nosíme ji všude a využíváme ji v různých situacích, nejen při boulderingu. Na laně nám skvěle poslouží jako ochrana před pádem pod prvním jištěním. Když si dáme pauzu na oběd, používáme ji jako podložku na jídlo – a pak si na ní naše malá rovnou zdřímne. Je také skvělá jako přenosná jógamatka. Díky tomu, jak se dá různě rozložit, můžeme být opravdu kreativní.
V neposlední řadě mám skvělou vychytávku na ošetření kůže na prstech – kombinaci Rhino Repair a Rhino Performance. Na prstech mám hodně jemnou a zároveň potivou kůži, takže se mi dost rychle proleze, často dřív, než mi dojdou síly. Opravdu vnímám, že po použití těchto krémů se mi kůže lépe regeneruje a je připravená na další přelezy. Výborné je i lezecké oblečení RAFIKI. Nejradši mám mikinu neboli můj "plyšový kožíšek" Tarifu a tílko Suesca.
