Deníček nevýkonnostního lezce 2.: Frankenjura
Ve čtvrtek po práci vyrážíme opět do Jury. Tentokrát doháníme útočnou dvojku Bára Stránská a Aleš Morávek. Mám je oba moc ráda, ale je mi jasné, že to bude opět jiná liga lezení. Asi tak, jako bych si šla zabruslit se Sáblíkovou.
Lokalita je předem daná a scházíme se na plácku poblíž městečka jménem Plech. Tentokrát se orientuji v průvodci Frankenjura 2. Aleš nám básní o nádherné stěně, dlouhé cesty, cca do 14. hodin stín a my vůbec nevíme, co by mohl myslet. Už když se blížíme, je nám jasné, že jsme tady již několikrát byli. Jsme v oddíle F 6, Algersdorf Wand. Parkuje se pohodlně podél silnice. Vlevo cca 5 minut skály, vpravo cca 1 minuta hospoda.
Protože je pátek, jsme ve skalách jen my. Tady si zadovádí všichni. Alda si na rozlez tahá 17. (6-) a já se v ní později pěkně pověsím a připadám si jako lezec. V levé části stěny se křižuje skupina lehčích cest, které, pokud mi je někdo nacvaká, také postupně udolám. Bára vyleze všechno na co se podívá, aniž by hekla. Na Otu je evidentně teplo. Nicméně vydržíme tady až do pozdního odpoledne a plynule se přesuneme do hospody.
Podle webu je to zřejmě místo pro gastronomický zážitek, my ovšem sedíme na zahrádce. I tady je jistější mít rezervaci. Jsme zde naštěstí brzy, je volno. Rozsedíme s luxusním kvasnicovým pivkem, Bára s kafíčkem. No a mlsná na sebe nedá dlouho čekat, ale začal s tím tentokrát Aleš, není to na mně. Silně vyvinutá slabá vůle vítězí, vařit se nebude. Dáváme si pstruha. Excelentního. Dokonce i Bára sní všechno a to se málokdy vidí. Ryby si zde můžete také koupit a uvařit doma. Na webu najdete i recepty, jak na to. V areálu je možné za poplatek také parkovat auto, dodávku na noc. Ceník viz obrázek.
Večer jdeme ještě prozkoumat Plecher Wand a Plecher Turm. Najdete je v oddíle E pod čísly 18 a 19. Oblast je pro lezce mých schopností a možností. Je tady i jedna 9 a 8- Největší výhodou je poloha sever, kočárkový přístup. V dohledu je několik stěnek s cestami, ale nenašli jsme je v průvodci. Viděla jsem tady i malou ferratku. Nelezli jsme tady, ale píši si a jistě se tady někdy příště vyřádím.
V sobotu jedeme opět do oblasti snů, kterou jsme ,,nikdy neviděli“ Jmenuje se Strahlenfels oddíl E7. Samozřejmě jsme tady již několikrát byli, jen neudržíme myšlenku. Začala jsem si dělat poznámky do průvodce. S kým, jak kdy, dojem.
Strahlenfels je severní stěna. Parkování je u silnice před odbočkou ke skalám v takovém trojúhelníku. Míst není moc. Ke skále je cesta pohodlná cca 5 minut. Nevýhodou oblasti je položená spodní třetina, která končí policí. A k té polici je obvykle mokrá. Vlastně si lezení tady z dřívějška moc nepamatuji, protože jsme pokaždé přišli, viděli mokré mechy, proteklé chyty a šli jsme pryč. Tentokrát byly mechy vysušené, ale stejný nápad mělo cca 5 dalších dvojek. Ota a já jsme začali vpravo u jeskyňky a Aleš s Bárou se rozložili pod těžšími cestami. Spodní části těžkých cest jsem si přelezla za nimi a 7 s pauzami až nahoru. S ostatními lezci jsme se celkem plynule prostřídali. Nějak mně to tam bavilo. Možná jsem už trochu posílila, co mi vlastně také zbývá, s touhle partou.
V Juře je vždycky krásně, i když nejste zrovna lezec. Turistika, výborné značení, domyšlené parkování, udržované cesty a silnice. Ještě upozornění, ve zdejších lesích bývá opravdu hodně klíšťat. Tak nastříkat a prohlížet se. Vždycky nějaké najdeme.
Frčíme domů, čeká nás ještě narozeninová oslava kamaráda. Už se zase těším na další zájezd a další zápis do mého deníčku nevýkonnostního lezce.
Napsala: Zdenka Vašková
