O lezení v marockém údolí Taghia jsme se bavili již před několika lety, všechny plány ale vždy skončily logisticky jednodušším Verdonem. Až letos jsme dali dohromady údernou skupinu šesti kamarádů a vyrazili za - bez přehánění - jedním z nejlepších vícedélkových lezení na světě.
Zájezd odstarujeme v Tisé
Cesta začala ve dvě ráno u Benyho (Ondra Beneš) v Tisé. Autem do Berlína je to něco přes 2 hodiny a v 7:10 h odlétáme. V hlavním městě Maroka Marrakech jsme v 11 dopoledne. Vše klape jako hodinky, takže mailem domluvené taxi čeká u východu z letiště, nakládá nás s celou bagáží a vyrážíme na pětihodinovou cestu do jedné z nejizolovanějších oblastí pohoří Atlas - vápencové plošiny Azilal. Cestou zastavujeme v lokální hospodě na vynikající oběd a v marketu kvůli dokoupení potravin. A dostáváme první lekci – v neděli nelze v Maroku koupit žádný alkohol :( Toto z naší akce udělalo neplánovaně 10-denní detox, protože v horách se k alkoholu nedostanete vůbec. (Detox by nám tolik nevadil, kdyby si ti hamižní Francouzi, Španělé a Italové, co přijeli třeba v pondělí, nepřivezli do Taghie oslíky naložené pivem a vínem
Vstupní branou do údolí je městečko Zouîat Ahansal, kde končí silnice a náklad z auta přehazujeme na připravené oslíky. Po dvou hodinách dorážíme za tmy do našeho cíle - berberské vesničky Tahgia. Ubytováváme se u rodiny Youssefa, jednom ze 3 možností ubytování pro lezce a turisty v oblasti a po vydatné večeři upadáme do zaslouženého spánku
Podívaná pro bohy
Ráno se probouzíme do podívané pro bohy. Taghia se nachází v nadmořské výšce 1900 metrů a žije zde asi 500 obyvateli. Díky sofistikované síti zavlažovacích kanálů nabízejí bohaté vodní zdroje v údolí obyvatelům vesnice relativní prosperitu. Vesnice je obklopena úžasnými skalními stěnami různé výšky od 300 do 900 metrů, které se nacházejí ve třech velkých kaňonech. Kaňony jsou jen pár kroků od vesnice a u nejbližšího lezení jste za 10 minut. Jelikož po předchozí cestovatelské anabázi nikam nespěcháme, volíme shodně nejbližší stěnu - Ifrig. Vedle sebe jsou zde 3 cesty za 7b+. Fat Guide, Zebda a Susurro Bereber, takže každá dvojka leze jednu. Všechny shodně začínají zostra - délkou 7b+, pak ale následuje 6 nádherných délek za 6b-7a+. Pro seznámení s terénem ideální volba.
Trocha lezecké historie a první metry v oblasti
První cesty v oblasti otevřela v roce 1975 skupina francouzských horolezců. V 80. a 90. letech byla oblast oblíbená především Španěly, kteří otevřeli řadu velkých projektů. Další excelentní cesty pak udělala další skupina francouzských lezců v čele s Remi Thivelem a Christianem Ravierem, autorem jediného existujícího průvodce na tuto oblast. Jedná se o těžší výstupy s minimem nýtů. První moderní cesty udělal Španěl Toni Arbones a v květnu 2003 trio Michel Piola, Benoit Robert a Arnaud Petit. Poslední jmenovaní zanechali v Taghii opravdové lezecké skvosty, včetně několika krásných výstupů jako „Les rivieres pourpres“ – 600 m – max 7b+. V posledních letech bylo vytvořeno mnoho moderních, sportovních i tradičních cest, a možností je pořád nepřeberně.
S jídlem roste chuť a druhý den vyrážíme na stěnu Paroi de la Cascade, ležící v pravé části masívů, 1,5 hodiny chůze. Nacházejí se zde 5-6. délkové cesty až do 8c. Tým A (Beny s Andrejem Chrastinou) a tým B (Drbič s Boďanem) nasazují laťku a vrhají se do cest Babybel a Tabula Rosa 8a, resp. 8a+/ b . Tým C (já a Michal) se spokojí s cestou Pinchito Moruno za 7b. Za to ale jako jediný tým stojíme ten den na vrcholu. Cesta ovšem nepatří k perlám oblasti a ani ostatní nejsou po nacvičování prvních délek příliš nadšeni a slaňují. My za deště sbíháme po stezce dolů k nástupu.
Místní lahůdkou jsou sestupy. Jedná se vesměs o stolové hory a ačkoliv většinu cest lze zpět proslanit, u některých je nutno vylézt na vršek a po často těžko čitelných berberských stezkách sejít (a občas slanit) dolů. Sestupy nejsou v průvodci Taghia A Autres Montagnes Berberes - Maroko detailněji popsány, proto je dobré si to předem nastudovat. Za tmy a za deště se můžete dostat do úzkých.
Kdy je ideální období k návštěvě Taghie?
Lézt se dá velkou část roku. Zimy bývají tuhé, od konce října zde bývá sníh. V létě je dost horko ale v severních stěnách to asi jde. Ideální je duben, květen a září – říjen. V jarních měsících je větší možnost srážek a díky tajícímu sněhu se kaňony, kterými se chodí můžou rychle naplnit, což může způsobit trable při sestupech. My jsme v půlce října chytili excelentní podmínky, pršelo minimálně.
Pobyt se krátí, vyzobáváme cesty v okolí. Je zde jedna oblast jednodélkových sportovek - Madrassa, návštěvu ale doporučuji jen v největším zoufalství. Beny s Andrejem přidávají ještě cestu v severní stěně Oujdadu za 7c+ - Hard swing and yellow sup. Já s Michalem po vyzobání výše zmíněných cest v jižní stěně Oujdadu lezeme znovu na Ifrig, tentokrát Fat guide, Drbič s Boďanem na naše doporučení Shucran. Jediná významná stěna, na kterou nedošlo lezecky, ale pouze turisticky v rámci rest day, je 3 hodiny vzdálená Tadrarate, dech beroucí stěna se slavnými cestami jako L´Axe du mal (7c), Rouge Berbere (7b), Azazar (8a) a se spoustou nových možností. Příště (-:
Průvodce: Taghia A Autres Montagnes Berberes - Maroko
Poslední večer je na naší počest uspořádáno pěvecké a taneční představení a brzy ráno vyrážíme na cestu domů. Cesta zpět proběhla díky skvělé organizaci Youseffa jeho synů Omara a Mohameda opět bez zádrhelů, pouze jsme kvůli zpoždění letadla málem přistál v Kolíně nad Rýnem, místo v Berlíně.
Zážitky sepsal Otík Vašek
