❄ Vybavte se výhodněji v zimním výprodeji. ❄ 
čtvrtek, 08 prosinec 2022 14:29

Velká cesta Norskem – lezení, cestování, objevování s teenagery

Norsko nás lákalo již dlouhý čas. Nejdříve jsme si říkali, že pro malé děti nejsou dlouhé přejezdy moc zajímavé. Později jsme si říkali: Počkáme, až Majda nebude pořád mluvit. A potom to přišlo. 

 V roce 2019 jsme vyjeli plni nadšení VW Transporter ve 4 osobách vstříc větru a dešti. Příroda nás však šetřila a celých 14 dní bylo nádherně, sucho a teplo. O této cestě Vám budu vyprávět jindy. Je ovšem důležitá pro plán cesty druhé. Nynější posádka, já, Ota a výrostci Otakar 17 let, Majda 13 let. 

Že je Norsko zemí, kde můžete svobodně cestovat, parkovat a spát všude, kde to není jinak upraveno, jsme již věděli. Protože jsme z minulé cesty měli trochu přehled o vzdálenostech, možnostech a počasí, rozhodli jsme se cestu, oproti našim zvyklostem, alespoň rámcově naplánovat. Chtěli jsme vidět daleký sever, až za polárním kruhem kraj Norge, Lofoty a možná jet ještě kousek dál. Naplánovali jsme si volno na celý červenec a už v zimě jsme si zamluvili velké obytné auto. Což se ukázalo jako výhra, protože děti dost vyrostly a počasí nám předvedlo celou škálu možností.

 

Pokud shrnu pro a proti bydlíku.

Pro: 

Vše se vám tam vejde, oblečení, bot, hodně sportovního vybavení, knih, pastelek, korálků, rybářského náčiní a dostatku jídla. V Norsku není úplně levně. Švédsko je cenově přívětivější. Je několik metod, jak trochu ušetřit. Například: Pokud v Norsku vracíte u supermarketu plechovky od piva Plzeň, dostanete za plechovku 6 našich korun. Ale vykoupí vám jen to plzeňské. 

Další výhodou obytného auta je, že se občas můžete i vykoupat v teplé vodě. Když jsme na zájezdu, obvykle se koupeme a myjeme v řekách, jezerech atd, ovšem pokud klesne teplota pod 10 stupňů a prší, tak se nikomu moc nechce. Zvlášť puberťákům. Idylka s teplou vodou je ovšem limitována množstvím plynu. 2 velké bomby nám na měsíc vyšli jen tak tak a já bych se klidně myla i víc. Topili jsme jen kvůli sušení oblečení, což ve další velký klad obytňáku. Neumím si představit čtvero mokrých sad vybavení, když vám prší třetí den. I tady to byl trochu boj. Dokonce nám šéf v nejvyhrocenějších okamžicích dovolil použít záchod. 

Cestou jsme se nepřipojili na žádné sítě, téměř všude jsou toalety a u čerpacích stanic voda. V Norsku je všechna voda pitná, v nejhorším si ji nanosíte ručně z potoku nebo vodopádu. Díky autu máte životní prostor i když není hezky, uvaříte ve stoje, vzhledem k polárním dnům kdy světlo je 24 hodin, si můžete zatemnit a v klidu se vyspat.

Proti: 

Spotřeba, náš obr sežral 11 litrů na 100 km. Čekali jsme to horší, ale naše cesta nepřekonávala velké výškové rozdíly a také jsme nikam nepospíchali, tudíž žral relativně málo. Zaplatíte víc za trajekty a mosty. Další nevýhodou je nemožnost zaparkovat kdekoli ve velkém městě, dokonce jsou i omezení vjezdu. Chtěla jsem vtáhnout rodinu ve Stockholmu do Muzeum Vasa, což je dokonale zachovaná loď ze 17.století, která se vzápětí po prvním vyplutí z přístavu, plně vybavená, potopila a byla vyzvednuta až v roce 1956. Asi pěkné, ale představte si, že vjedete osmi metrovým bydlíkem na Staroměstké náměstí a chcete parkovat. Bylo tam snad celé Švédsko.  A zřejmě jsme přehlédli značku, která vjezd aut takových rozměrů i zakazuje, protože tam jiný nebyl. Měli jsme zřejmě štěstí, že nás nezastavili žádní policisté.

  

Cesta

Plán byl jednoduchý. Cesta je cíl, pojedeme v klidu Švédskem, potom uhneme doleva, za Polární kruh, trajektem na Lofoty a dál se uvidí. Jako obrazového rádce využívám Pinterest a co se mi líbí vyhledám v Mapy.cz nebo v Google maps. Osvědčilo se mi stažení offline map, vždy není dobrý signál, nebo vám dojdou data atd. 

Podle mě by se měly zveřejňovat na sociálních sítích i takové obrázky, kde je i ta horší varianta počasí jako je déšť, vítr, vlny a bahno. Ale to ne, všude je jen půlnoční slunce, jehly lofotských hor, velryby na klidném moři, papuchalkové. Příroda nám ukázala, co dokáže.

Můžete mít štěstí na stabilní hezké počasí, ale také na stabilně ošklivé počasí. Což jsme zažili i my. Na severu je hezkých dnů jen opravdu málo. Je dobré počítat spíš s horší variantou a být připravený. Sleduji pro zajímavost počasí za polárním kruhem doteď. Hezké a deštivé dny se zde střídají v rychlém tempu.

Jeli jsme přes Německo do polského přístavu na trajekt ze Swinoujsčije do švédského přístavu Ystard. Byla nejlepší cenová nabídka. Okolo 160 euro za velké auto. Přespali jsme v polském přístavu. Výhoda bydlíku. Cesta lodí trvá cca 4 hodiny. Nabrali jsme směr Stockholm po švédské dálnici, které se neplatí. První noc jsme strávili u pobřeží jezera Vattern, je na trase do Stockholmu. Našli jsme krásný spací plácek u jezera s ohništěm, stolečkem a krásným západem slunce.

  

Jak jsem již zmiňovala, pokusili jsme se o dobytí lodě Vasa ve Stockholmu, ale v neděli, s naším gigantickým autem jsme neměli nejmenší šanci projet městem, natož zaparkovat poblíž muzea. Škoda. U Stockholmu je také naše první lezení. Je to v jižní části města na adrese Tullinge strandpromenad ve čtvrti Botkyrka.
 

Na místě označeném P viz foto jsme i přespali. Je tam krásné koupání, teplá voda a lezení pár kroků od parkoviště. Žulová skála, lehké cesty od cesty jsou tradičně olezlé do hladka, těžší cesty zprava skalního bloku se Otovi líbily tak, že z jedné bez varování vypadl. Já blbec stála 3 metry od skály a projela šutrama jako začátečník. To okolní lezci koukali…
 

Dál jsme pokračovali po východním pobřeží Švédska, podél Botnického zálivu až do dalšího našeho dalšího cíle, kterým byl národní park ležící přímo u moře. Skuleskogen.  Je možné do něj vstoupit ze tří směrů, ale nejlepší parkoviště je u vchodu nord. V parku je vyhlášená krásná soutěska, výhledy na moře, jezera a pozůstatky pravěkého dna oceánu. Byl to takový motivační výlet pro naše puboše. Žádné strmé výstupy, chodníčky, moře. Vstup je zdarma, mapičky byly u vchodu. Krásné místo na spaní na terasovitém parkovišti. Milé zpestření po dlouhé a ploché cestě podél pobřeží Švédska, kdy vidíte jen les a silnici.
 

Kousek nad národním parkem, v městě Umea jsme odbočili doleva směr Norsko. Ještě pořád je cesta celkem fádní. Vlevo les, vpravo řeka a naopak. Dojeli jsme až na norskou hranici. Cedule ,,pozor los“ jsou všude, hlavy máme jako radary. Vyhlížíme stáda, nebo alespoň jednoho losa. Noc jsme strávili na plácku u silnice poblíž hranice s Norskem. Je tady srub s ohništěm, grilujeme ne losa, ale kotletky zakoupené ve Švédsku a radujeme se, že naše dobrodružství začíná.  Začíná také pršet, proč ne, jsme v Norsku a nejsme z cukru. Koupeme se v dešti v jezeře Over-Uman, které je přímo na hranicích. Spatření losi.

 

Ráno sjíždíme do města Mo i Rana a pokračujeme na sever cestou k polárnímu kruhu. Pokud budete mít chuť, máte možnost z mnoha míst vstoupit do národního parku Saltfjelet-Svartisen pojmenovaném po dvou ledovcích, které se v něm vyskytují. Pokud se chcete jen trochu projít, objevili jsme nedaleko městečka Hjartasen hezký okruh, případně plán pro vícedenní přechod. Nicméně turistické stezky jsou prakticky všude, kde zastavíte.

 

Silnice E6 nabírá výšku a dostáváme se do oblasti fjällu, je tady mech, rašelina, jezírka, zbytky sněhu   a nádherný otevřený prostor. Mezi fjordy u moře a oblastmi fjällu může být i 1000 výškových metrů rozdíl. Rozdíl je také klimatický. Zatímco u pobřeží může být v létě i 30 stupňů, v oblastech fjällu naměříme třeba jen stupňů 8 a někdy může i sněžit. 

Fjäll je horská oblast nebo hora dostatečně vysoká na to, aby na vrcholu les přirozeně nepřežil. Jde o horskou tundru. Fjäll se používá především pro popis hor v Severských státech, popisuje hory tvarované masivními ledovými vrstvami, především v arktických a subarktických oblastech.

Místo, kde silnice protíná polární kruh nelze minout.Polární kruh (magická rovnoběžkoa na 66 stupních a 33 minutách severní šířky) Je tady parkoviště a budova Arctic Circle Centre, kde najdete mapy, suvenýry a občerstvení. Na všechny strany se rozbíhají stezky a krajinu zaplavili mužíci všech velikostí. Myslím, že stačí poodejít kilometr od centra a budete opět sami. Většina lidí jen vystoupí vyfotí se a jede dál. Podél celé náhorní silnice se do obou stran rozbíhají turistické stezky. Jsou obvykle dobře značené. My jedeme dál, protože stále prší. Musíme se tudy i vracet, tak doufám, že si okolní krajinu vychutnáme v příznivějším počasí. 

Pokračujeme do přímořského města Bodø, které leží na pobřeží norského moře a odkud vyráží trajekty na Lofoty. Stále prší, nezastavujeme. Plavba trvá asi 3 a ½ hodiny a k večeru se vyloďujeme na vysněných Lofotech.

   

Lofoty jsou souostroví při norském pobřeží tvořené asi 80 ostrovy, mezi nimiž jsou Austvågøy, jižní část ostrova Hinnøy, Skrova, Gimsøy, Vestvågøy, Flakstadøy, Moskenesøy, Værøy a Røst. (zdroj: Wikipedie)

Z přístavu Moskenes jedeme do vesnice Å, která je poslední nebo první vesnicí na lofotském souostroví, na ostrově Moskenesøya. V norském jazyce jsou tyto ostrovy známé pod názvem Lofoten, z něhož pochází i označení – Lofoty. Název je složen ze dvou slov: „lo“ (rys), „fot“ (noha) a určitého členu „en“.

  

 

Na chvíli nám protrhané nebe ukázalo vysoké jehly skal a červené domečky, než se opět zatáhlo a rozpršelo. Našli jsme velké parkoviště a infocentrum přímo ve městečku Å. Ráno moudřejší večera. Protože Lofoty jsou již poměrně vysoko za polárním kruhem, v období července tady není nikdy tma. Pokud se chcete vyspat, musíte si zatemnit okna. V naší rodině tím ovšem riskujete, že vstanete v deset hodin další den, což se nám i podařilo. Výhodou je, že pozdě snídáte, vlastně se tím ušetří jedno jídlo. Stačí pozdě snídat a potom až večeřet. Neprší, mraky se válí až na zem, občas prosvitne slunce. Nádhera. Je to dramaticky krásné.

   

Předpověď straší dalším deštěm v odpoledních hodinách, vyrážíme tedy na výlet okolo poblíž ležícího jezera a možná i kamsi dál… Pochopili jsme, že ať jdete kamkoli, nemůžete udělat chybu. Cesta se vine po lávkách, po kamenech, stoupá a klesá okolo vod jezera Agvatnet. Bavíme se o všem možném, mládež tuší, že nás nečeká žádné převýšení a baví se s námi. Majda vytahuje svou knihovničku křivdiček a to je nekonečná zábava. Když dojdeme na nejvzdálenější konec jezera, začne pršet. Odtud se dá za lepšího počasí pokračovat přes hřeben k dalšímu jezeru a k plážím na druhé straně ostrova. Neprší moc, jen mírně, nálada je dobrá, bavíme se tím, kdo vytvoří největší mlask botou v bahně. V podstatě je jedno, co máte na sobě. GTX, softshell, nebo gumák. Do bot teče vrchem, potíme se a čvachtáme. Kdy tohle usušíme? Už to vím, nikdy. Je to boj a po celou dobu zájezdu a bude jen hůř.

Našla jsem skvělé stránky na plánování výletů. Jsou tady všechny informace, obtížnosti i délky tras. Pozor, uvedený čas je jen jedna cesta. Zpět je ještě jednou tolik. Kilometry odpovídají, výškové metry také.

Odpoledne si s Majdou myjeme vlasy v nerezovém umyvadélku na záchodkách pro invalidy na parkovišti. No nebudou nás ty děti milovat? Další den jsme donutili Otu nahřát vodu v bydlíku a sprchujeme se. Ony nám ty děti nechtějí lézt v 11 °C do přírodní vody. Ota se obává, jestli vyjdeme s plynem, tak dělá drahoty s teplou vodou, když už musíme topit a sušit boty a hadry.

 

Jedeme hledat pověstné lofotské pláže. Počasí se umoudřilo a tak tipuji další motivační výšlap. Cestou z A se můžete stavit v městečku Reine, které vás okouzlí krásou červených domečků, moře a okolních kopců. Každý z lofotských přesunů má své jedinečné výhledy. Podle výše zmíněných stránek hledám pro všechny zajímavý výlet a nacházím Røren.

 

 

Na severním pobřeží ostrova Moskenesøya je vesnice Ytresand.  Vrchol se jmenuje Røren a celá oblast Mulstotinden. Info. Z malého parkoviště pro pár aut se výšvihem po značené stezce dostanete na hřeben, který se táhne nad mořem a nabízí neuvěřitelné výhledy. Zelený koberec se vám houpe pod nohama, v okolí se pasou ovce. Meandry říček končí svou cestu v bělostných plážích s vodou tak modrou a zelenou, že jsem to nikdy nikde neviděla. 

Po předchozích zkušenostech víme, že kde rostou trávy s bílou chocholkou (suchopýr, náleží k šáchorovitým) je obvykle bažina nad hranici výšky bot, obloukem se vyhněte. Je překvapivé, že bažina může být i na vrcholu kopce, no, zvykáme si.

 

 

Na delší pěší přechody není počasí, jedeme dál, všude je co vidět, dáme trochu autoturistiky. Přejíždíme na další z ostrovů, Flakstadøya. Za zastavení stojí malinká zachovalá rybářská vesnice z 19.stoleti Nusfjord. Je na seznamu Unesco a je trochu atrakcí. Pokladny a tak. 

Opouštíme ostrov a jedeme za lezením a poznáním na další z ostrovů, Vestvaøya. Najdete zde Unstad, který je jedním z míst pro surfování. Každé září navštěvují surfaři z celého světa, aby se zúčastnili soutěže Lofoten Masters.

Na severní straně ostrova je vesnice Eggum. Eggum je jedno z míst, kde se nejlépe pozoruje fenomén půlnoční slunce. V zimě je letní sluneční čas (takzvaný polární den) vykoupen stejně dlouhou polární nocí

Vůbec nechápu, při našem štěstí na počasí,  že nám příroda umožnila tohle divadlo sledovat. Myslela jsem si, že se tak nějak smrákne, svět zešedne a bude ráno. Chyba. Slunce začalo klesat za horu, aby se po chvíli opět na druhé straně objevilo v plné parádě. Jen se jaksi zmírnilo a zoranžovělo. Paprsky tlumeně zářily a příjemně hřálo. Svět se změnil na lázeň teplých kořeněných barev. Oranžová, hnědá, růžová. Ptáci změnily hlasy a jen tak pokvíkávali. Ticho. Slunce padalo stále níž nad hladinu moře, ale nedopadlo. Postupovalo doprava stále dál v tichém klidu. Nechápu. Bylo to nádherné a za to, že jsme to mohli vidět, odpouštím Matce přírodě všechno vlhko a déšť, který nás ještě čekal.

 

Na konci silnice v Eggum je místo pro camping se vším, co je potřeba. Voda, toalety, bar a poplatek. Můžete tam ovšem zajet za mýtný vjezd jen na den, podívat se do německé radarové věže z 2.světové války, prohlédnout si objekt infocentra vkusně zakomponovaná do přírodního amfiteátru. Zajímavou sochu hlavy, která je součástí expozice plastik soch a objektů táhnoucí se po celých Lofotech. Můžete rybařit v jezeře, které je poblíž.

 

My jsme spali cca 6 km před Eggnum, naproti motokrosové dráze je nádherný plácek na spaní s luxusními výhledy. Mezi naším pláckem a vesnicí je náš cíl. Lezecká oblast se v průvodci Climb Norway jmenuje také překvapivě Eggum. Zaparkujte u sušáků na ryby. Poznáte jasně pohledem i čichem. Stěna je přímo naproti.

Rybolov na Lofotech je významným zdrojem příjmu. Stručně. Tresky se na jaře ve velkém loví. Po vykuchání se i s hlavou celé zavěsí na rošty, cca 2 měsíce zde ponechány větru dešti a rackům. Ztratí až 80 % vody. Některé se vakuují a jako lahůdka vyváží ( po namočení opět nabobtnají ), část se mele na moučku a ta se jako velmi výživná potravina vyváží. V červenci jsme už viděli a čichali jen hlavy. I to stálo za to.

 

K lezecké oblasti. Na Lofotech je hodně vícedélkového lezení. My jsme ovšem hledali sportovní cesty a jedním z nehezčích míst, které jsme navštívili byla právě stěna u Eggum. Přístup je zleva, nad malým přístavem projdete vrátky plotem a loukou se vine příjemná pěšinka mezi ovcemi. Respektujte, že není vhodné jakkoli vstupovat na zemědělskou půdu, vždy je v okolí vyznačená cestička, která je v pohodě. Skály jsou na dohled, stinná stěna. Všechny skály jsou zde vyvřelinového původu. Sopečné horniny a žula. Skála vytváří nádherné oblouky s ostrými chyty. Místy jsou vidět prohlubně a jamky, jak kdysi hornina tekla a probublávala. Zdrželi jsme se tady dvě noci a dny. Počasí bylo krásné, slunce stále na nebi. Zalezli jsme si všichni i s Majdou. 

 

 

Balíme a hledáme další bod. Heslo cesta je cíl se zde naplňuje, kamkoli se podíváte jsou nádherné výhledy. Červené domky jeden jako druhý. Jsou malé, úsporné. Zima tady musí být opravdu dlouhá a temná. Ještě, že jim příroda nadělila polární zář. Alkohol je velmi drahý a prodává se výhradně ve  vybraných státních obchodech s nápisem Vinmonopolet s drasticky vysokými cenami a omezenou otevírací dobou. V marketu koupíte jen pivo. Vlastně nevím, jak místní dlouhou zimu tráví.

Přejíždíme na další z ostrovů, Austvågsøya, za dalším naším turistickým cílem, kterým je vrchol Festvågtind. Opět jsem nastudovala na těchto stránkách.  

Parkování je tady možné u infocedule s mapou je odkaz na aplikaci. Zaplatíte a můžete zde parkovat a kempovat na přilehlých pozemcích. Popojeli jsme ještě asi kilometr těsně před mostem do města je hezký plácek s přístupem k moři a s možností rybařit. Zdarma. Případně je velký oficiální plac cca po dalším kilometru směrem do města, kde jistě získáte i elektrickou přípojku..

 K výletu samému. Cituji z webu 68north.com  ,,Festvågtind je jedním z těch vrcholů, které jako by vystupovaly přímo z moře. Ze silnice to vypadá neuvěřitelně strmé, ale cesta na vrchol horu obtéká a nikdy se nestane příliš strmou (na lofotské standardy). Snadno dostupný vrchol, který se nachází severně od Henningsværu, poskytuje fantastický panoramatický výhled na ostrovy vesnice pod ním“ 

Výstup je to strmý, dostanete se z 0 m.n.m. do 541 m n. m. v 1,5 km. Přibližně v půlce je možné se osvěžit ve sladkovodním jezeře. Pokud vyjdete až na vrchol, odměnou vám bude výhled na mosty a ostrovy městečka a také na nejznámější fotbalové hřiště za polárním kruhem, v rybářské vesnici Henningsvær ( Henning – mužské jméno, vær – vesnice ) Henningsvær je centrum outdoorových dobrodružství s aktivitami, jako je turistika, bouldering, horolezectví, jízda na horském kole, jízda na kajaku, rybaření, šnorchlování a safari s mořskými orly.  Výhled byl parádní, i když všechny fotky hřiště, které najdete, jsou pořízené z dronů. Přesto byl pohled dechberoucí. Pot a dřinu jsme smyli v jezeře cestou dolů. Děti se za nás opět styděly.

 

 

Až budete opouštět Henningsvær, pojedete okolo pláže Rorvika. Pokud si počkáte na odliv, uvidíte jednu z nejpohlednějších pláží. Moře je ledové a krásné. Přespali jsme na plácku nad mořem u velkého mola. Také tady jsme se pokoušeli rybařit. Marně. V okolí jsme viděli hodně vícedélkového lezení, přímo u našeho výstupu na horu Festvågtind je hodně dlouhých cest.

 

Začalo se opět horšit počasí a již nám nedovolilo uskutečnit žádnou z dalších lofotských strmých tůr. Zalovila jsem ve svých mapičkách, které sbírám v každém infocentru a míříme k Møysalen nasjonal parku, který leží na naší další trase.

Møysalen National Park je národní park nacházející se na ostrově Hinnøya v norském kraji Nordland. Park byl založen v roce 2003 za účelem zachování nerušené pobřežní alpské krajiny. Scenérii charakterizují vrcholy vyčnívající z oceánu a fjordy, nejvyšším bodem je 1262 metrů vysoká hora Møysalen. (Zdroj: Wikipedie)

 

 

Našli jsme krásné parkoviště přímo u přístupové cesty. Tento park by si také zasloužil vícedenní výlet, protože jeho nejvyšší vrchol je ze všech parkovišť dál, než se dá za jeden den zvládnout. Máme jen den, dojdeme, kam to půjde. Prší, ale podle předpovědi má být další den relativně dobře. Dopoledne vyrážíme v jakžtakž veselé náladě na výšlap. Cesta začíná pochodem po dřevěných lávkách, což se každému líbí. Jenže po chvíli vstupujeme do vlhkého, po dešti úplně promočeného lesa s metrovým kapradím. Stonky se naklání přes cestu. My velcí jsme mokří do pasu a Majda až na hlavě. Její nadšení úplně zmizelo a když se dostaneme z lesa a kapradí tam, kde cesta začíná být krásná, okolo bystřin, místy po chodnících, odmítá pokračovat dál. Ubohá holčička je úplně nacucaná vodou. Mraky se valí a zahajujeme raději ústup. Opravdu škoda. Kraj jezer a vysokohorské vegetace jsme nechali nepokořený kdesi za sebou.

Začíná být opravdu hrozně. Prší, fouká, zima. Co dál?  Souostroví Vesterálen si prohlížíme jen z oken našeho korábu. Posunujeme se přes poloostrov Andoya na sever do přístavu Andenes. Pokud máte více štěstí než my, právě z Andenes se vyráží na mořské výpravy pozorovat velryby, říká se tomu velrybí safari. V našem případě, podle předpovědi počasí YR.no, což je norský web, hrozí záplavy a silný vítr. 

Nicméně ještě se snažíme poloostrov trochu prozkoumat. Z východního pobřeží přejíždíme na západní a kopírujeme nádherné divoké přímořské končiny. Výlet mám vymyšlený poblíž vesnice Bleik. Nahoře nad městem je veliké nové parkoviště, ze kterého vychází turistické chodníky všemi směry. Plán dobrý, ale počasí nám nedovolí vystrčit nos z auta, neprší, ale leje. 

Najednou se okolo začala sjíždět záchranářská auta. Zřejmě se v kopcích něco stalo. Nosítka, vybavení záchranáři, vysílačky. Přelétá i vrtulník. Konec akce, zřejmě zraněného odvezli letecky. Počasí je čím dál tím horší, vítr lomcuje bydlíkem.  Pokud budete mít štěstí, je tady jistě krásné místo na přespání nahoře v kopcích s výhledy na moře, ale ne pro nás, zmoklíky.

Ráno řešíme, jestli trajekt z Vesterál na mou vysněnou Senju vůbec pojede. Jezdí jen přes léto a pouze dvakrát denně. Příšerně fouká a prší. Jedeme. Cestou za vesnicí Bleik míjíme zajímavou budovu Andoa space

 (Vesmírné středisko Andøya podporuje operace sondážních raket a balónů v Andøyi i na Svalbardu a je hostitelem velkého množství pozemních vědeckých přístrojů.) Andøya Space Center také vlastní a provozuje lidarovou observatoř ALOMAR, která se nachází na vrcholu nedaleké hory Ramnan (380 m nad mořem. Mezi jejich klienty patří ESA, NASA, JAXA a také národní a mezinárodní univerzity a instituty.) www.andoyaspace.no

 

Blížíme se do přístavu. Loď má zpoždění, fouká 10, což nevím, co je, ale vím, že to je hodně. Snad námořníci vědí, jestli mohou vyplout. Auta se řadí, ředíme se také. Přijel trajekt. Dlouhý, úzký, jen na dvě auta vedle sebe. Otevřel tlamu a my tam vjeli. Může to být i hezký výlet, který trvá přibližně 2 a půl hodiny, ale pro nás to bylo utrpení. Nábytek byl pevně přišroubovaný, hádejte proč. Když jsme vyjeli z chráněného přístavu, vypuklo peklo, Představte si špunt od šampáňa v moři. Loď se nakláněla všemi směry. Levá okna ve vlnách, pravá okna ve vlnách, dopředu, dozadu. Posádka v klidu ohřívala párky. Fuj, ten odér vše ještě zhoršoval. Majda natahovala a Otakaři zelenali a polykali. Trpěli jsme všichni a okolní pasažéři hráli všemi barvami. Nesmírně jsme uvítali, když trajekt zaplul do zálivu Grillenfjord, kde nás zelené vysadil.

Při plánování cesty jsem si zamilovala souostroví Senja. Vše, co nabízí norské pobřeží je kumulováno tady, na Senje. Když jsem vymýšlela trasu, nejhezčí obrázky byly právě odsud. 

Senja je druhý největší ostrov Norska v kraji Troms a Finnmark, který se nachází severně od severního polárního kruhu západně od města Finnsnes, jihozápadně od města Tromsø. (Zdroj: Wikipedie) 
Bližší info k místu.

 

Jako plán jsem měla mapu Národní vyhlídkové cesty Senja, viz obrázek a odkaz.

Silnice se vine na hranici moře. Jedeme podle plánu a přespáváme na parkovišti do hodiny po výjezdu z trajektu, poblíž vesnice Finnsæter. Je tady vše, co bydlík žádá. Voda, výlevka a rovinka. Další den se držíme vyhlídkové trasy a jedeme. Počasí je velmi proměnlivé, ale řekla bych, slušné. První atrakce, kterou potkáváme je vyhlídka Bergsbotn. Na straně ostrova Senja směrem k moři, kde se oceán setkává s oblohou, se turistická trasa vine přes kopec s výhledem na vesnici Bergsbotn. Ze 44 metrů dlouhé plošiny si můžete vychutnat velkolepý výhled na Bergsfjord a okolní vrcholy.  

Druhou naší zastávkou je odpočívadlo Tungeneset leží na špičce výběžku, který odděluje Steinsfjord a Ersfjord. Chodník je zbudovaný ze sibiřského modřínu. Když skončí, cesta pokračuje po ohlazených žulových deskách, ve kterých je mořem vyhloubeno množství jezírek a kanálů s vodou, ve kterých se odráží okolní jehly hor. Bývá tady vysoký příliv a je dobré na něj myslet.

  

Pokračujeme ke třetímu bodu. Pláž Ersfjordstranda leží ve vnitřním oblouku Ersfjordu a nabízí bílý jemnozrnný písek. Pláž je obklopená vysokými, skalnatými vrcholy. Trojúhelníková, pozlacená toaleta na pláži je lákadlem samo o sobě.

 

Na konci odbočky z vyhlídkové cesty leží Mefjordvær: historická rybářská vesnice dobře umístěná mezi otevřeným mořem a vysokými horami. 

Tady nás čeká taková malinká tůřička prakticky rovně, jak lákám děti ke spolupráci. Ve vesnici se nedejte zlákat parkovánim u mola a vyjeďte cestou vlevo nahoru. Cca za 500 metrů je ohromné parkoviště uprostřed květin, kde nikdo není. Tady začínají vycházkové stezky. Abychom si zpestřili cestu, jdeme po pobřežních útesech směr výškový bod Skøyteneset. Jsou tady kouzelná zákoutí vytvořená sílou moře a vody. Jdeme mimo značenou trasu, směr je jasný. Problém nastane, když potřebujeme nabrat výšku zpět k turistické cestě. Kameny, mezi kterými jsou hluboké díry překryté rašelinou, bahno a tak podobně. Nakonec jsme se na stezku dohrabali a výhled z vrcholu byl nádherný. Jako vždy.

   

 

 

 Zrovna byla sezóna rostlinky typických pro severské země. Ostružníku moruška

(V severských podmínkách se jedná o významný zdroj vitaminu C, pročež je moruška hojně sbírána a používána pro výrobu celé řady pokrmů a nápojů. Moruška je též konzumována zvěří. Bylina reprezentuje charakteristický severský druh, který roste v subarktických oblastech severní polokoule v oblastech rašelinišť, lesích anebo v tundrových porostech. Lokality, které obývá, musí být vlhké s kyselou půdou. Ideální podmínky, je chráněná)

   

 

 Nepršelo, mraky se motaly okolo vysokých štítů hor a bylo…. překvapivě dobře. 

Další nejznámější Senja tůru jsem měla v plánu na protějším poloostrově, ale silnice byla přerušená z důvodu stavby. Objížďka by byla nekonečná. Počasí opět nabírá na ohavnosti a já dostávám rýmu. Kdo zná mou rýmu ví, že to je špatné. Tohle byla rýma pořádná, pomohlo jen ucpání nosu toaletním papírem. Ještě jsme se tak pomotávali po ostrově. Předpověď nás nutila jet ještě na sever, kde se počasí zdálo lepší. To už ovšem tým mládeže začíná remcat a prosí: Na sever né, už né. Dojíždíme k nejsevern

  

(Sámové jsou domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska, která dnes zahrnuje části nejsevernějšího Norska, Švédska, Finska a Murmanské oblasti Ruska. Zdroj Wikipedie)

Už dosmrkávám a začínám cítit. Musíme se někde pořádně umýt. Když jsme projížděli městem Bardufoss, všimla jsem si, že tady je kromě velké vojenské základny také Polarbadet. (www.polarbadet.no) Byl to takový roztomilý akvapark s bazény, tobogánem, saunou, párou atd. Vrhli jsme se do teplých bublin, až z nás lezla kůže. Bylo to báječné až na to, že mladý Oťas uz byl zřejmě nakažený mojí virózou a tady jsme to urychlili. Večer teplota, únava, rýmička, zimnice. 

Rozhodli jsme se zahájit ústup. Pojedeme už na jih. Předpověď špatná, já po viróze marná a Oťas chcíplý. Pojedeme dolů a než se dostaneme tam, kde bude hezky, uzdravíme se. Míříme přes Narvik po silnici E6 dolů za hezčím počasím, které zatím nepřichází. V mapách jsem našla parkoviště, kde přespíme. Parking Ballangen. Krásný plac na jednom z ostrovů propojených mosty. Většina parkovišť v Norsku je vybavena toaletou, byla i tady. Všechny jsou čisťounké a udržované.

  

 

Je po dešti a z auta se dá po cestičce sejít k moři. Jsou tady dramatické výhledy na hory zahalené do cárů mraků na druhém břehu průlivu. Je odliv a u břehu leží mořské řasy s malými balónky na koncích, za které je příliv drží na hladině.  A světe div se, na břehu není písek, ale korálová drť. Málokdo by asi uvěřil, že na dně moře nedaleko norského pobřeží jsou korálové útesy. Útesy, které byly odborníky z velké části objeveny teprve nedávno. Říká se jim také „dešťové lesy moře“ Cestou na ferry do přístavu Skarberget doporučuji zastavit a vylézt na horu Hojerna. Jak asi tušíte, nám to nebylo dopřáno, jen jsme na ni smutně koukali ze zádi lodi. Myslím, že se nemusí až na vrchol, cestou je vyhlídka, která vypadá jako betonový pilíř. Příště.

  

Za zmínku ještě stojí hora Kråkmotinden (924 m), nedalo se na ní vyjít kvůli počasí. Veškeré oblečení máme mokré a ručníky z plavání chytají plíseň. Hora je to impozantní s nádherným tvarem. Vše u silnice E6, nemůžete minout. 

 

Další zastávka, kde nocujeme je po výjezdu z dlouhého tunelu v lokalitě Okstindan Natur og Kulturpark. Tady by se dalo strávit celou dovolenou. Oblast se jmenuje Hemnes. Hemnes je obec v hrabství Nordland v Norsku. Je součástí tradičního regionu Helgeland a má pohnutou historii z 2. světové války, kdy sem bylo na stavbu horské silnice zavlečeno přes 4000 jugoslávských partyzánů. Cesta se jmenuje Blodveien. Váleční zajatci patřili do zajateckého tábora Botn ve vesnici Botn, sotva 2 km od Rognanu. Váleční zajatci měli velmi malé denní dávky, dlouhé pracovní dny, špatné oblečení pro zimní použití, primitivní kasárna, špatné hygienické podmínky a bylo s nimi zacházeno krutě. Botn tábor nejprve vedli SS a pod jejich vedením byly také prováděny hromadné popravy.

Ještě se zastavujeme ve městečku Mosjøen, jsou zde zachovalé rybářské domky na vysokých kůlech, muzea a kavárny. Už nám je trochu lépe. Viróza ustupuje. Opouštíme kraj Nordland a vjíždíme do regionu Trøndelag.

  

Už se nechceme trápit autoturistikou a nabíráme přímý kurz do bájného Flatangeru. Cestou za vydatného deště míjíme oblast polárního kruhu. Holt to zde vytěžíme příště. 

Přejezd má cca 400 km a tady to znamená celodenní výlet. Těšíme se na změnu a doufáme v lepší počasí.

Přijíždíme do oblasti, kde má být falatangerská jeskyně s nejtěžšími cestami světa. Vjíždíme naším gigantem do téměř prázdného podmáčeného lezeckého kempu poblíž. Není to žádná pecka, maringotka, kde je sociálka a kuchyňka jako dlaň. Stodola s bouldrovkou a vzhledem k tomu, že v okolí se nedá moc nikde parkovat, si majitel účtuje 12 € za osobu a noc a pokud zaparkujete jen na den, zaplatíte také poplatek.

  

Přístup do jeskyně a lezení.

Cesta do jeskyně není dlouhá, za 20 minut jste tam. Pokud je ovšem doba dešťová, stává se z toho spartan race. Všude leží prkénka, která plavou v blátě, rašelina je rozrytá široko daleko od cesty, která stoupá po hladkých kamenech vzhůru. Bylo to fakt na holinky. Děti tam s námi vyšly jen jednou, potom jsme je již ani nenutili. Samotná jeskyně je obrovská. Představte si kopec, třeba menší Říp, který má z jedné strany velký půlobloukovitý otvor. Když vlezete dovnitř pod klenutý strop, jste nic. Tak je celá obrovská. Nad vámi jsou nejtěžší cesty světa. Vůbec nechápu, jak se tady může někdo udržet. Z levé strany jeskyně je stěna, na které jsou i lehčí cesty, něco málo šestkových a čím více doprava, stoupá i klasifikace. Druhý den jsme již neměli co lézt. Vlastně já už ani ten první ????

V okolí se ovšem nudit nebudete. Proběhl zde opět pokus o rybaření. Majda chytila na nejhorší prut na světě malou rybu. Rybařili jsme pod mostem, který spojuje dva zálivy. Celá zdejší oblast je spousta zálivů, ostrovů a mostů. To si takhle rybaříte, voda teče celkem svižně doleva. Po chvíli se zastaví, jako by nevěděla co a najednou se rozeběhne na druhou stranu. Příliv a odliv tady opravdu čaruje. Viděli jsme mapy pro vodáky, průlivy vedou popsané trasy i se směry a sílou proudů. Každý si najde svoje. Byli jsme tady dvě noci.

  

 

Po vytahání rukou a další deštivé noci pokračujeme v cestě na jih a hledání noclehu nás zavedlo do zálivu poblíž Trondhaimu. Parkoviště se jmenovalo  Stjørdal, region Trøndelag. Bylo u poněkud omšelé přímořské promenády, která končila historickou památkou Steinvikholm castle.

(Hrad Steinvikholm je ostrovní pevnost na poloostrově Skatval poblíž Stjørdal v hrabství Trøndelag v Norsku. Hrad byl postaven během sedmi let, od roku 1525 do roku 1532, posledním norským římskokatolickým arcibiskupem Olavem Engelbrektssonem) Zdroj Wikipedie

Šli jsme se tam podívat, omylem, věřte mi, jsme vešli do areálu východem a trochu si tam zablbli. Poblíž parkoviště je také molo vhodné k rybaření. To bude naše poslední možnost. Koupili jsme lepší prut, sadu pořádných třpytek. Já nevím, co děláme špatně, protože jsme všechno utrhali a já po dlouhém boji, když jsem si opravdu myslela, že táhnu rybu, vylovila zřejmě podmořský kabel a odpojila přilehlé obce od elektřiny. Vzdali jsme to, když vedle nás tři uchechtané holky s pruty ještě s cenovkami vytáhly tři ryby hne d po sobě. Měly holt kliku.

Kousek nad Trondheimem je městečko Hell, kam jsme se jeli podívat za dalším lezením. Je to, myslím, jediné lezení na vápně v celém Norsku. Ve městě je dost věcí pekelných, hotely, obchody. Ze jména si udělali obchodní značku.

  

Parkování k lezení je u fotbalového hřiště. Je to celkem blízko obytných domů a nevím, do jaké míry zde tolerují dlouhodobější parkování. Dali jsme jen jednu noc. Cestička ke skalám je jasná a jde se pouze chvíli. 10 minut k hlavní stěně, která se jmenuje Hell. Další část je v dolním sektoru a jmenuje se New wave. Vypadá to tady jako v Juře. Jen ten materiál, to je tedy paráda. Představte si kmeny stromů naskládané na sobě, které napříč někdo přeřízl a vytvořil mozaiku z kulatiny. Tradičně byly lehčí cesty oklouzané, ale Otovi se v těžších líbilo. Vydržel by tady lézt i více dní, ale parkoviště nebylo úplně na dlouhodobější pobyt. 

Ještě se pokusíme u moře o jeden rybolov a jedeme dál. Na spaní jsme náš koráb pohodili o řeky kdesi v norském prostoru. Tipuji další cíl, kterým je Národní park Rondane

  

(Národní park Rondane je nejstarší norský národní park rozkládající se v kraji Innlandet. Založen byl 21. prosince 1962. Park pokrývá oblast horského masivu Rondane s jeho deseti vrcholy přesahujícími výšku 2000 metrů. ) Zdroj Wikipedie

Tentokrát se nám výlet vydařil, i když na odpoledne se již opět hlásil déšť. Nastoupili jsme ze západní strany parku a vybrali za cíl nejbližší kopec Mustvolkampen s výškou 1154 m.n.m. Cesta byla příjemná a mohli jsme pozorovat měnící se přírodu. Od březových lesů až po krajinu pokrytou jen mechy a lišejníky nádherných barev. Tam kam jsme došli, to je jen začátek, stezky se vinou daleko údolími, kde jsou jezera a vrcholy, které by stálo za to vidět. Plánuji v budoucnu výlet právě do rondanského parku, kraje Peera Gynta, kde můžete navštívit chatu s jeho jménem.

Náš vrchol byl pokořen, nasbírali jsme spoustu hub a dobré nálady. Jedeme dál a při hledání spaní jsme narazili na vodáckou atrakci, řeku Soja, poblíž města Otta, s několika nebezpečnými úseky. Z vody mám velký respekt, tekla opravdu svižně. Tady jsme přespali a nastavili další z cílů.

Zalovila jsem v hromadě prospektů, map a plánků, které sbírám na každém možném místě a objevila jsem Národní vyhlídkovou cestu Valdersflaye. Valdresflye, také psáno Valdresflya a Valdresflyi, je horská plošina v nejvýchodnější části pohoří Jotunheimen v Norsku. Silnicí 51 nastoupáte až cca 1500 m.n.m. Vládne tady drsné severské počasí a ani v létě nečekejte žádné teplíčko. Výhledy jsou nádherné. Prostory, které se otevírají se zdají nekonečné a odměnou nám byla horská chata Flye 1398 kde dělají skvělé wafle a kávu. Cestou jsme si říkali, proč jsou okolo silnice stále dlouhé tyče. Že by tady mohlo i v létě sněžit? Záhada se nám po chvíli objasnila, protože mraky padly až na zem a vez tyčí bychom silnici nikdy nenašli. I tady vede pár turistických cest, ale ne mnoho. Doporučuji se držet pouze značených turistických cest, protože je tady rašelinová bažina prakticky všude.

Na doporučení kamaráda se vydáváme přespat na kouzelné místo u řeky Etna u krásného kaskádovitého vodopádu Hellefosen. Je to tady moc příjemné na přespání, mytí, grilování. Okolo jsou lesní jahody a zažíváme celkem klidné dny mezi dešťovými přeháňkami. Mládež si krásně hraje v bahně, jako za mlada. Na slunci je ale krásně a poblíž vodopádů je naše další lezecká zastávka, stěna, která se jmenuje Jarberget. Je pouze 6 km od vodopádu. Parkuje se hezky 5 minut od stěny. Dobře se tady o místo starají, pod stěnou jsou křesílka, vybudované dřevěné plošiny. Cesty jsou všech stupňů a okolo nás jsou kila malin. Materiál je vyvřelinový, pevný. Počasí se umoudřilo a je krásně. Zdrželi jsme se tady dva nebo tři dny, už vlastně nevím. Ale již cítíme, že bychom měli zamířit domů. Cesta je ještě dlouhá a zbývá nám jen pár dní k návratu.

  

Balíme, se slzou v oku a zavlhlým autem opouštíme Norsko. Okolo Osla míříme na poslední lezecké zastavení kdesi nad Goteborg, do oblasti se jménem Viks kile. Máme průvodce Klattering i Goteborg. 

Po dlouhé době strávené v místech, kde můžete přespávat a parkovat v podstatě všude se jen neradi smiřujeme s omezeními. Jakmile se přiblížíme k Oslu, jsme vyděšení a aspoň my dospělí se chceme okamžitě vrátit a zmizet na náhorních planinách.

Nicméně zdejší pobřeží je malebné, hodně členité a pokryté listnatými lesy a loukami. Je zde hodně ostrovů a poloostrovů. Takový ptačí a jakoby chatařský ráj. Mělké vody, domky a klid. Parkujeme náš dům na kolech na určeném místě a jdeme do oblasti. Vítá nás střechový převis, že se mi hlava obrací naruby. Kousek dál je naštěstí krásná kolmá stěna s dlouhými cestami všech obtížností. Lidí tady je jen pár, počasí hezké, pohoda. Převis zřejmě není tak hezký, jak si Ota představoval, nebo už jsme jen opravdu utahaní.

  

Už nás nečeká nic moc přírodního, volíme cestu přes most z Malmo do Kodaně. Přejezd je pekelně drahý pro takto velká auta a zážitek bych si za ty peníze klidně odpustila. Ještě jsem bláhově vymyslela návštěvu Vikingského muzea v dánském Roskildu, kde se opakovala scéna stejná jako ve Stockholmu. Prostě jsme nezaparkovali. 

  

V Dánsku horko těžko hledáme místo, kde přespat. Už nás to přestává bavit. Zákazy, příkazy a všude spousta obydlí, lidí. Stali se z nás zřejmě asociálové. Jedeme do přístavu na trajekt domů. Vyrážíme z dánského Gedseru do německého Rostocku. Ještě se jednou vyspíme na parkovišti kdesi pod Rostockem a 29. 7. 2022 dojíždíme po 29. dnech utužování rodinných vazeb ve zdraví domů. Auto jsme vrátili bez jakékoli škody.

Abych vytvořila nějaký pochopitelný závěr. V Norsku jsme byli již dvakrát a v podstatě jsme jen tak nahlédli pod cípek. Je to země nekonečných možností a vzdáleností. Pokud jste turista, choďte. Pokud jste vodák, upádlujete se. Rybaření, alpinismus, lezení, cyklistika.  Lyže, běžky, skialp a kdo ví, co ještě. Viděli jsme neuvěřitelné množství lidí s plně naloženými koly, kteří šlapou navzdory počasí a vypadali tak šťastně.

Připadám si jako turista, který poprvé přijel do pětihvězdičkového hotelu se stravou all inclusive. První dva dny se přežere do mdlob a ochutná vše, co vidí. A je mu špatně. Teprve další dny si vybere lépe a střídměji. Pokud budu mít to štěstí a pojedu opět do Norska, vyberu si jeden národní park, jeden, možná dva cíle a tam budu. Chci jít do nitra jednoho z mnoha národního parků a spát ve volně přístupných chatách. Chci spát venku na vrcholu nějaké hory a pozorovat půlnoční slunce. Chci jít až k ledovcům. Přeji si vidět papuchalky na pobřeží. Ráda bych viděla polární záři. Chci znovu zažít ten nekonečně svobodný prostor fjellu a náhorních planin.

Teď všichni trávíme all inclusive norské přírody. Nevím, co vlastně doporučit. Fjordy a vodopády u pobřeží, náhorní planiny ve vnitrozemí, jehly lofotských hor. Nevím. Nevím, kam dříve. Jeďte a přejezte se sami.


Doplňující info: Lofoty leží na pobřeží Atlantického oceánu, 100 až 300 kilometrů severně od polárního kruhu, ve stejných zeměpisných šířkách jako severní Aljaška či Grónsko. Pobřeží souostroví ovlivňuje teplý Golfský proud a mnozí jsou překvapeni bujnou vegetací, kterou na Lofotech najdou. Jižní část souostroví je nejsevernějším místem na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu, a tak zde vzniká zajímavá klimatická anomálie – v lednu je zde průměrně o 25 °C tepleji než na stejné zeměpisné šířce, kdekoli na světě. V době největších mrazů, kdy v podobných zeměpisných šířkách teplota klesá několik desítek stupňů pod bod mrazu, na Lofotech se pohybuje v mírných hodnotách +1 až + 5 °C. 

 Napsala: Zdenka Vašková

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

 SOUVISEJÍCÍ PRŮVODCE:

          

 

 

 

 

Naposledy změněno pondělí, 12 prosinec 2022 09:07

Kontakty

email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
pevná: +420 212 241 298

Provozovna a osobní odběr:
Lezec - shop (NOVÁ ADRESA)
Karlická 662
252 29 Lety u Dobřichovic

Otevírací doba kamenné prodejny: 
PO - PÁ: 
10.00 - 18.00 h 
SO: 10.00 - 18.00 h
NE: zavřeno

Otevírací doba e-shopu:

PO - PÁ: 8.00 - 16.00 h

 

 

NEWSLETTER

Přihlaste se k odběru novinek

Sledujte nás

 
Top