Pro ty z vás, kteří nevědí o čem je řeč, rychlá rekapitulace: Parta 6 kamarádů, nadšenců do přírody a do dobrodružství, si v srpnu zabalila pár kousků oblečení, stany a jídlo a vydala se na třítýdenní přechod Islandu. Bližší informace o plánování cesty a o našich pocitech před odjezdem najdete v minulém článku.

Konečně na Islandu

Na Islandu jsme se všichni sešli v noci z 19. na 20. srpna. Na první den jsme měli naplánovaný jen přesun z Reykjavíku do Akureyri, ale už po cestě jsme si užívali výhled na krásnou přírodu. Náš příjezd doprovázel déšť, a abychom náhodou nenabyli špatného dojmu z místního počasí, naposledy na dlouhou dobu jsme se osprchovali teplou vodou, ohřáli si večeři a rozdělili si jídlo a společné kousky vybavení do batohů. Jak těžké ve skutečnosti jsou nám ale došlo až ráno, když jsme na vrch všeho přidali ještě pár litrů vody. Původní představa o 20kg/osobu se zhroutila jako domeček z karet, a naše záda se brzy začala hroutit taky :)

Jsme na cestě

Druhý den ráno, 21. srpna, jsme odhodlaně vyrazili na cestu. Čekalo nás rozehřívcích 20 km, ale brzy jsme  pochopili, že s takovým nákladem na zádech je 20 km téměř limit našich sil. Asfaltová silnice pod nohama nám velmi nepomáhala, brzy se objevily první puchýře a ve stejném duchu jsme bohužel pokračovali i den druhý. Třetí den jsme naštěstí sešli ze silnice na polní cestu, a já si konečně začala užívat své nové trekové hole, které mě přestaly rozčilovat cvakáním o asfalt. Naopak mi najednou poskytovaly oporu při výšlapech do kopce, v ruce byly velmi lehké a příjemné. Navzdory kamenitému terénu na nich nepřibyl zatím ani jeden škrábanec, a vypadají stále jako nové.

Změna byla všemi velmi vítaná, ale škody už byly napáchány, a tak jsme chtě nechtě ubírali na rychlosti, protože nás bolavé kotníky, chodidla a puchýře zpomalovaly. Čím dál jsme šli, tím větší zima a hromady sněhu nás obklopovaly. Naštěstí jsme byli dobře připraveni. Přes den nás hřály kilometry v nohách, v noci spacáky a perfektně izolující karimatky od Thermarestu. S jejich R-value 4,2 a hmotností pouhých 400 g se brzy ukázaly jako správná volba. Navíc byly velmi pohodlné, a ačkoliv jsme 90 % nocí strávili na kamenité zemi, nikdo z nás si nepřipadal jako Princezna na hrášku.

Na oběd jsme většinou zastavili, někdy nám to ale zima nedovolila a jedli jsme buď za pochodu, nebo až večer. Dokážete si tedy asi představit, jak moc jsme se těšili na teplé jídlo. Nesli jsme s sebou několik různých značek dehydrované stravy, ale favoritem se rychle stala jídla od Summit to eat. Příprava byla úžasně rychlá (někdy bylo ale i těch 10 minut moc dlouhých, a tak jsme ujídali už za studena) a chuťově byla mezi všemi ostatními konkurenčními jednoznačně nejlepší. Osvědčily se nám hlavně velké porce, které obsahují neskutečných 1000 kalorií na jeden sáček, což je zhruba třetina toho, co jsme denně potřebovali doplnit. 

Pozn. Naším favoritem byly rozhodně boloňské těstoviny, které předčily naše očekávání. Těstoviny většinou nebývají u dehydratovaných jídel žádná hitparáda, omáčka bývá vodová a těstoviny se pořádně neuvaří. Summit to eat nás ale vyvedlo z omylu, a kdybychom měli víc než jeden sáček, rozhodně bychom se o ty další po ochutnání poprali. Dušené hovězí, nebo kuře tikka byly ale velmi dobrou druhou možností. 

Zhruba od 4. dne se scenérie kolem nás změnila na nekonečnou měsíční krajinu, tvořenou pouze kameny a černým pískem. Ten se navíc lepil úplně na všechno, a bylo nemožné se ho zbavit. Pozdvižení však způsobily ledovce, které na nás najednou začaly vykukovat ze všech stran.

První velký problém nastal 5.den, kdy nám vichřice při budování tábora zlomila stanovou tyč a protrhla plachtu. Místo 3 stanů jsme tedy měli 2, ve kterých jsme strávili 2 noci jako sardinky, a nevyspalí se. Přebrodili jsme několik ledovcových řek tak studených, že nám vehnaly slzy do očí. V zázemí chaty Nýidalur jsme však úspěšně poškozený stan opravili a nabrali ztracené síly. Před odchodem nás správkyně varovala před další blížící se větrnou bouří, které jsme zoufale potřebovali uniknout, jelikož měla být daleko silnější než ta předchozí, a tak jsme se logicky strachovali nejen o nově opravený, ale i o dva zbývající stany. Když už to vypadalo, že kvůli bouři zůstaneme na 2 dny uvěznění ve stáji, kterou jsme po cestě potkali, usmálo se na nás štěstí. Dva místní výletníci, kteří kolem nás projížděli, nás naložili do aut a popovezli o pár kilometrů dál, k nejbližšímu pevnému stavení, turistickému hotelu, kde jsme nakonec opravu museli 2 dny zůstat. Tím byla severní část treku na námi, a čekal nás přechod národního parku Landmannalaugar. 

Přechod národního parku Landmannalaugar

Zatímco sever byl liduprázdný, pustý a scenérie poměrně monotónní, na jihu se vše otočilo o 180°. Lidmi se to kolem nás jen hemžilo, ale výhledy stály za to. I přes několikadenní zpoždění, které jsme nabrali, jsme stále měli dostatek jídla a sil, a sluníčko jsme zahlédli víckrát, než by se na Islandu dalo čekat. Puchýře už nás pomalu opouštěly, váha batohů klesala, a tak se nám šlo lépe a lépe. Než jsme se nadáli, stáli jsme pod vodopádem Skógafoss, kde naše cesta končila. Odměnili jsme se pořádnou večeří v restauraci, ale byli jsme tak hladoví, že jsme si o dvě hodiny později stejně ještě připravili dobrotu od Summit to eat. 

Druhý den ráno jsme se pokusili stopovat až do Reykjavíku, jelikož jedna jízdenka na autobus stojí na Islandu stejně jako roční lítačka po Praze. Bohužel uspěla jen polovina z nás, a ostatní neměli jinou možnost.


Tak, a je to. 2 větrné bouře, jeden polámaný stan, 45 puchýřů, víc než 400 km a 17 dní později jsme v cíli. Zážitků máme nespočet, a příběhů k vyprávění také. Pokud vás zajímá podbornější vyprávění o radostech a strastech našich dní, nezapomeňte sledovat náš instagram a blog, kde brzy naleznete deníček, doplněný o fotografie. 

Děkujeme za neskutečnou podporu týmu Lezec shop a těšíme se na další společná dobrodružství! 

Tales of the Trails