S partou Tales of the Trails jsme letos vyrazili prozkoumat krásy Kavkazu. Plni dojmů po našem 2 týdenním dobrodružství jsme připraveni s vámi sdílet pár užitečných tipů ale hlavně důvodů, proč byste si Gruzii rozhodně neměli nechat ujít.

Jelikož jsme každý odlétal z jiného kouta světa, rozhodli jsme se pro přistání na letišti ve Tbilisi. Možností je ale více, a určitě stojí za pár minut času vyhledat tu nejvýhodnější. Ihned po přistání bude vaší prioritou zajistit si SIM kartu, jelikož s naší příliš nepochodíte. Letištní hala je sice malá, ale výběr operátorů a cenových balíčků nikoliv. My jsme si na doporučení místních vybrali u Magticom, jelikož mají údajně nejlepší pokrytí v horách. No, nemám s čím porovnávat, ale raději počítejte s tím, že i v lepším případě signál spíš mít nebudete. 

Pro dopravu po větším městě se vyplatí Bolt či podobné aplikace. Cena je mnohem nižší než u nás, a pokud nechcete šlapat pěšky, moc jiných možností nezbývá. Hromadná doprava sice v určité formě v Gruzii existuje, je však hodně vzdálená tomu, na co jsme zvyklí z domova. Jízdní řády, aplikace na vyhledání spojů, či dokonce automat na jízdenky kde zaplatíte kartou jsou zde pojmy zcela abstraktní. Jediná forma, spíše však dálkové dopravy, která se dá využít jsou takzvané Maršrutky. Malé autobusy s kapacitou zhruba 15-20 míst, kterými se dá přesunout mezi většími městy. Zpravidla odjíždí z autobusového nádraží v předem stanovený čas, který nejsnáze zjistíte od místních. Doporučujeme dostavit se včas. Při troše štěstí pojednou do stejné destinace zhruba 2 autobusy za den, a kdo se nevejde, má zkrátka smůlu. 

Z Tbilisi jsme se právě již zmíněnou Maršrutkou za 15 lari / osobu přesunuli do Telavi, kde nám pohotový řidič okamžitě nabídl odvoz do Omala. Tento úsek je pro jakýkoliv jiný dopravní prostředek než auto s náhonem na všechny 4 v podstatě neprůjezdný. Připravte se na zhruba 4 hodiny velmi nepohodlné cesty, kterou vám však obohatí nádherné výhledy. Zaplatili jsme 100 lari / osobu. 

V Omálu, stejně jako v pár dalších větších vesnicích, které jsme cestou potkali, jsme si zaplatili Guest house. Tedy skromné ubytování, většinou okolo 30 lari/osobu/noc, ke kterému si vždy můžete připlatit také za večeři a snídani. To sice není nutné, avšak vřele doporučené. Jídlo pro vás připraví váš hostitel, a je to jedinečná možnost ochutnat autentickou místní kuchyni. Věřte nám, nebudete litovat. 

Naše trasa vedla skrze: Omalo - Parsma (border police check) - Acunta pass - Khidotani ridge (border police check)- Shatili (kolem Mutso and Anatori) - Kistani - Gudani ridge - Roshka - Chaukhi pass - Juta - Stepantsminda (maršrutka) - Tbilisi (marshrutka)

Na co si dát po cestě pozor:

1) Boarder police check: 

Na naší trase byla 2 místa, kde je nutné se zastavit na kontrolu pasů. Na první zastávce nám bylo po důkladné kontrole vydáno povolení k pohybu po trase, kterou jsme nahlásili. Na druhé už byla kontrola rychlejší, ale povolení a pasy i tak důkladně kontrolovali. 

2) Zvířata po cestě:

Z největší části jsme samozřejmě procházeli okolo stád ovcí, krav či koní. Tam se není čeho bát, zvířata si nás vůbec nevšímala. Velmi často se ale v okolí stáda budou pohybovat psi, kteří už problém vyvolat mohou. Většinou na sebe hlasitým štěkotem dopředu upozorní, pak doporučujeme obejít stádo v uctivé vzdálenosti, příliše se nezdržovat a držet se pohromadě. My jsme na potíže se psi nenarazili, ale po cestě jsme občas o nějakých zaslechli. 

Vzhledem k tomu, že jsme se většinu času pohybovali po loukách a pastvinách, kontrolovali jsme pečlivě i klíšťata, ale s potěšením hlásím, že jsme nenašli žádné. 

3) Voda:

Obecně jsme neměli s vodou v Gruzii žádný problém, bylo jí dost a všude kde jsme potřebovali. Jak už jsem ale zmínila, v horách se to hemží dobytkem a je tedy potřeba dávat pozor, odkud vodu berete. Vyvarujte se velkým řekám v údolí, které s největší pravděpodobností splachují všechny stráně kolem. Vždy je lepší vyhledat menší pramen, který teče pod povrchem a vyvěrá až v místě, kde vodu odebíráte. My jsme většinu vody na přípravu jídla prostě jen převařili (díky MSR reactoru je to záležitost pár minut) a vodu na pití jsme buď filtrovali, nebo ošetřili tabletami. 

4) Slunce:

Přes veškerou snahu s 50SPF jsme se všichni hned první den neskutečně spálili. Vyrazili jsme totiž v krátkých rukávech a nohavicích a za svou chybu jsme platili až do konce dovolené. Spálená kůže v podkolenní jamce, není při chůzi nic příjemného. Nepodceňte tedy sílu Gruzínských paprsků a zainvestujte do kvalitního merino oblečení, ve kterém se i ta letní vedra dají přežít. 

Jídlo:

Náš jídelníček je vesměs většinu dní na treku stejný. K snídani ovesná kaše, sušené ovoce a oříšky. Když už vaříme vodu na kaši, nesmí chybět ani káva. Po cestě dobíjíme baterky musli tyčinkami. Oběd je jediný trošku variabilní, podle toho, co máme zrovna po ruce. Začali jsme se sušenou šunkou a sýrem, kterou jsme doplňovali opět oříšky se sušeným ovocem. Ke konci treku už jsme ale dokupovali jídlo po cestě, a tak jsme jedli, co dům dal. A to doslova. Většinou jsme se poptali ve vesnici, a na radu zaklepali u někoho z místních, kdo nám ochotně prodal kus chleba a sýr, či občas dokonce čerstvou zeleninu, nebo koláč. K večeři jsme zvyklí připravovat teplé jídlo. Letos díky Lezec shopu s možností výběru. Po dlouhém dni jsme si usnadnili život se Summit to eat, které stačí zalít vroucí vodou, se kterou si MSR reactor poradí během pár minut. Pokud nám času večer zbývalo víc, uvařili jsme si třeba čočkovou polévku, nebo rizoto s pomocí MSR Pocket rocket. Ten má totiž navíc možnost regulace síly plamene, a tak se vám s trochou šikovnosti podaří rýži uvařit a nespálit. 

Po cestě jsme často narazili na pastevce, kteří přes sezónu v horách s dobytkem žijí. I přes jazykovou bariéru jsme si téměř vždy vyměnili alespoň pozdrav, a pár slov o tom, odkud pocházíme. Gruzínci byli bez výjimky nesmírně pohostinní, a to i v oblastech, kde sami žili skutečně s málem. Kvůli nepřízni počasí jsme se jeden den zdrželi pod Acunta pass a byli jsme pozváni na oběd k pastevcům, kteří v této oblasti žili. Jeden z nich slavil narozeniny, a tak nešetřili ani s jídlem, ani s chacha, což je pálenka, vyráběná z hroznů které zbydou po výrobě vína. Po tom co nás pohostili, nám navíc věnovali asi 2 kg kus sýra, který sami vyrobili. Buďte tedy na takové interakce připraveni, a mějte po ruce něco, čím jim pohostinnost oplatíte. 

Gruzie je nádherná země která rozhodně stojí za návštěvu. Příprava takového dobrodružství vám sice zabere nějakou tu chvilku, ale věřte, že bude stát za to. V článku jsme se pokusila shrnout nejdůležitější body, a všechny vaše další dotazy rádi zodpovíme přes instagram. Neváhejte nás tedy s čímkoliv kontaktovat. 

Napsala Karolína Melounová

SOUVISEJÍCÍ ČTENÍ 

Tales of the Trails - Napříč Gruzií
Tales of the Trails - Expedice na Island
Tales of the Trails - kapitola druhá - Gruzie
Tales of the Trails - Expedice na Island
Tails of the trails - Expedice Island completed