pondělí, 07 srpen 2023 09:13 / přečteno 1071×

Dolomity s dětmi a lezeckou partou

Tak je to zase tady. Prázdniny, léto a doufám, že po loňské norské zimě i teplo. Nechali jsme se zlákat vyprávěním našich kamarádů, kteří již vloni strávili úžasné dny volna v příjemné nadmořské výšce přes 2000 m n. m. v italských Dolomitech.

Ocenili jsme i společnost vrstevníků pro naši Majdu, která nám letos jako dítě osiřela v autě. Syn vzhledem k věku nastávajících osmnáctých narozenin a po minulé navlhlé a dlouhé dovolené za polárním kruhem s námi již nejel. Odpor maskoval brigádou a výletem s kamarády.

Ferraty, lezení a turistika 

Plán zněl jasně. S menšími či většími časovými odchylkami se sejdeme v německé Juře, pár dní pobudeme, než se vydáme za příjemnými teplotami do hor. Vybavení jsme měli na všemožné horské a turistické aktivity. Lezení a turistika, ferratové vybavení a dokonce jeden paddleboard (na ten nedošlo, protože kdo kdy viděl u skal jezero). Všichni spíme ve větších či menších autech a vždy se předháníme v drobnostech, které dělají pobyt bez teplé vody a dalších civilizačních vymožeností příjemnějším. Hitem této dovolené se stala solární sprcha a mytí vlasů se stalo častou aktivitou. Jinak nechybí vařiče, různé druhy nádobí nebo sady nožů. Čajové konvičky a moka press konvičky jsou již v základní výbavě. Nejedeme přeci nadivoko poprvé.

 

V početnější skupině je vždy důležité se umět dohodnout. Po dvou parných dnech a večerech v Juře si dáváme společný cíl, koupačka v jezeře přímo na hranicích Německa a Rakouska. Jezero se jmenuje Hechtsee a je hned u Kufsteinu. 

 


Je tady parkoviště a placený vstup na pláž. Bylo horko, voda báječná a pár hodin u vody nám příjemně rozdělilo přesun do Dolomit. Děti se vyřádily a na moje břicho po pár letech opět dopadlo slunce. Bylo to báječné.

Věděli jsme přesně, kam se musíme dostat. Parkoviště již bylo z loňska ověřené. Nalézá se v údolí Val Gardena, cca 3 km za sedlem Passo Gardena. Tato oblast je známá jako Sella Ronda svou dlouhou zimní lyžařskou trasou. Parkoviště slouží jako výchozí bod k mnoha aktivitám. Přímo u parkoviště zurčí horský potok, tudíž hygiena je zajištěná a jsou tady turecké záchody, což eliminuje nástrahy v okolí. O toaletu se údržba v rámci možností starala výborně. 

Z parkoviště je nástup na Via Ferrata Brigata Tridentina Pisciadu. Je obtížnosti C a nástup je poměrně blízko od parkoviště. Bývá tedy za hezkého počasí hodně vyhledávaná. Naše skupina ji vyšla již vloni, tudíž naše ferratové cíle byly jinde. Cíle skupiny byly momentálně lezecké. Ota s Patrikem mají nakoukanou vícedélkovou cestu přímo nad námi, ale vzhledem k deštivé předpovědi nezbývá jen doufat, že se počasí umoudří.

V dohledu parkoviště jsou dvě lezecké oblasti, které ovšem nejsou pro žádnou lezeckou přípravku. Lehčí cesta zde prakticky nejsou. Co já tady budu dělat? Z pohledu ke skalám vlevo, po stejné cestičce, která vede k nástupu na ferratu je první oblast v průvodci pojmenovaná Tridentina cesty jsou až na pár vyjímek od 6b. Při bližším pohledu je ovšem z větší části po předešlých deštích mokrá. 

 

 

 

Stěna směrem doprava, pojmenovaná Eiszeit. Zřejmě podle trvale ležící sněhové plotny, která je ovšem z pohledu fotky v průvodci třetinová. Převislá plochá deska, je mokrá ještě víc. Cesty jsou tady od 6c, ale hlavním tahákem jsou těžší nekonečně dlouhé cesty. Až 40 metrů. Silnější tým se pokouší lézt v levém sektoru, já jistím a kochám se. Nádherné výhledy, neuvěřitelné druhy rostlin kvetou všude. Já jsem šťastná a výkoňáci nadávají na vlhko. Bohužel předpověď neříká nic hezkého, jedna bouřka za druhou, déšť. 


Nicméně odpoledne jsme i s dětmi nastoupali kuloárem nad parkoviště a po vrstevnici došli do Passo Gardena a po druhé straně údolí přes horskou chatu Jimmi  Hüte, mimochodem nejdražší chata v celých Dolomitech, po protějším úbočí, okolo pramene s pitnou vodou zpět k našemu plácku. Máme ty potomky už tak zpracované, že i když jim nad hlavami sviští lanovky, vůbec je nenapadne žadonit o svezení. 

 

 


Jak jsem již říkala, nádherné výhledy a pokud jste milovníkem horské flóry, budete úplně bez sebe. Ale to už přes nás zase přejde pořádná bouřka, začínáme uvažovat o přesunu. Všichni doufají, že další lezecká oblast Laste, která je stolovou horou v nižší nadmořské výšce a nemá nad sebou tak velkou masu horniny, nebude proteklá. Je v průvodci umístěná pod ovlasti poblíž Cortina dAmpezzo. Přesun není kilometrově nikterak daleko, ale cesta se klikatí nahoru a dolu přes horská sedla. Je se ovšem na co koukat. Nakupujeme dobrůtky a nápoje, parkoviště, kde hodláme pobýt je v lese kde široko daleko nic není. Výhodou je ale pramen s pitnou vodou v dochozí vzdálenosti a úplný klid. 

Hned po příjezdu všichni rychle balí batohy a svačiny. Doufáme, že skála bude dobrá. Zdá se, že opravdu voda protekla jen na pár místech. Všichni se vrhají ke skalám, oblékají si úvazky. No, kdo neleze, těžko pochopí. Dospělí s obřími batohy s těžkým vybavením, matky s pytli jídla a litry vody táhnou potomky doprostřed lesa, aby tak překonávali sama sebe v takové zvláštní zábavě. Lezení. Děti hrají karty a rodiče se baví po svém. Do první kapky. Spláchla nás hned první večer pořádná průtrž. Ale předpověď je dál dobrá, ničeho se nebojíme. Po dešti jdeme do lesa na procházku, je nádherně, sluníčko se klube z mraků a vodních par.

 

Po tradičně dlouhé snídani vyrážíme. Příjemnou lesní cestou od parkoviště je to do skal krásných deset minut. Děti si vytvořily hamakové městečko a jsou úplně spokojené. Charakter lezení je zcela odlišný než v předešlé oblasti. Lehké cesty, kterých je celkem asi 5, jsou jak jinak než mokré. Moji silnější kamarádi lezou jako o život. Tak trochu brblají, samé stisky, žádné lišty, zavlhlo a tak. Normálka. Leze se ve stínu, je tam příjemně a pár kroky se dá vystoupit na slunce. V okolí jsou meze plné lesních jahod. Celá oblast je v lese i na vrchu stolové hory je lesnatý porost. 

A vede tam lehounká ferratka Sass de Rocia. Její obtížnost je B/C a je dlouhá 50m. Nástup Vám zabere 10 min. a sestup pak 20 min. k bivaku na samém vršku plošiny. Jsou zde umělé stupy a několik ocelových lávek. Ferrata končí u krásného bivaku Pian Delle Stelle. Tam se jistě zítra vydáme. Popolézám pár lehčích mokrých cest, no já tady rozhodně neposílím. 

Další den je v podobném duchu, akorát si všichni moji siláci začínají libovat, jak jsou ty stisky parádní, jako jsou ty cesty, které mají až 40 metrů krásně dlouhé a jak je ve stínu dobře. Po obědě vyrážíme na vršek hory, ferratu vyšli i naši sedmiletí borci. Bylo fajn nechat děti opět si připomenout, jak se pracuje s ferratovým vybavením. Absolvovali jsme kramle, můstky i lezení po drátě.

 

 

V neděli byl restday a naplánovali jsme přesun na naše původní parkoviště spojený s výletem do Passo Pordoi v nadmořské výšce 2239 m n.m. V okolí tohoto horského sedla je několik význačných ferrat. Nejblíže sedla je Via Ferrata Cesare Piazzeta. Vzhledem ke složení naší skupiny a obtížnosti ferraty D jsme zvolili turistické cíle. Pohodlnou kočárovou cestou jsme navštívili Německý vojenský hřbitov Pordoi Pass. (Zařízení bylo přímým důsledkem Dohody o válečných hřbitovech uzavřené mezi Německou říší a Italským královstvím v roce 1937. Stavba pomníku byla zahájena v roce 1937. Když však v roce 1939 vypukla druhá světová válka , práce se stále nepracovaly. dokončeny, a proto byly zastaveny. Práce byly obnoveny v roce 1956 a pomník byl nakonec slavnostně otevřen 19. září 1959. V kryptě odpočívá 8 582 rakouských a německých mrtvých z první světové války zdroj Wikipedie).

 

 



Poblíž tohoto památníku je začátek přístupové cesty k ferratě Cesare Piazzeta. Pokud nejste tak velká skupina, jako byla ta naše, je možné podél této cesty také zaparkovat, možná i přespat. Ještě se nám nechtělo sedlo opouštět, blížilo se poledne a když je ten volný den, dáme pizzu. Příjemně nás překvapila restaurace hotelu Savoia svými cenami. Měrkou cen v restauraci pro nás bývá pizza Margarita a tady stála stejně jako třeba v Arcu. S plnými bříšky jsme se táhli po turistické značce do protilehlého kopce. Protože se zde v zimě všude lyžuje, na každé vyvýšenině je konec nějaké lanovky a horská chata. Vyšli jsme až na nejvyšší kopec Col dei rossi. Nemohli jsme se odtrhnout od výhledů do okolí. Viděli jsme ledovec na Marmoladě, jezero Lac de Fedaia a celé horské masivy Dolomit. Fotili jsme se všude, nacházeli jsme další a další druhy rostlin. Krásnou italskou atmosféru jsme doladili kávou a drinkem. 

 



Večer jsme už byli zase ,,doma“ na parkovišti u ferraty Brigata Tridentina. Podařilo se nám báječně zaparkovat auta vedle sebe a vytvořit komunitní zázemí.

Počasí na další den je dobré a tak Ota s Patrikem plánují svou vícedélku. Na stránkách bergsteige.com ji najdete pod názvem Ottovolante Brunecker Tover 8+. Lezecké věci mají po kupě a na sedmou ráno budíček. Zbytek skupiny má v plánu lezení, běh, výlety po okolí. Vzhledem k tomu, že v pravém lezeckém sektoru jsou ještě těžší cesty než v levém, vidím to na tu turistiku. 

Ráno sleduji kluky. Pohoda, čajíček, kafíčko a po půl osmé pusa a jdou. Mávám. 

 

Zbytek party spí, je krásně. Den jak malovaný, silnější lezou, mládež těží z ledové plotny sníh a dobře se baví. Sněhem si také chladíme naše zteplalé ledničky. Místo je jinak pro děti šílené, plazíme se sutí, která strhává laviny dalšího kamení. Odpoledne volají kluci, že si cestu moc užili. Mám dost klouzání a jdu i s dětmi dolů vítat lezce. Děti vlezou do plavek a jdou do ledové horské bystřiny. 

 



Vícedélkaři jsou nadmíru spokojení a vše probíhalo podle plánu. Pět hodin krásného lezení. Já jsem ovšem totálně nevybitá. Nelezu, dokonce jsem s dětmi hrála deskovky, což úplně nemusím. Tak mně napadlo, že už vlastně nikoho hlídat nemusím a udělala jsem si výšlap na protější úbočí. Odměnou mi byly nádherné výhledy se zapadajícím sluncem, oranžové skály a klid. Vrátila jsem se úplně vyladěná.

 

Další den se lezlo opět v suťovisku, ale podařilo se nám v pravé části sektoru najít hezké cesty s mojí klasifikací 6a. Tudíž spokojenost na všech stranách.

Čeká nás opět restday. Počasí zkouší, co vydržíme. Bouřky, přeháňky, slunce.

 


Těžké plánování. Vyrážíme do protisvahu od parkáče s ferratovým vybavením, jídlem, nepromokavými věcmi směr vrchol Grande Cir, vede na něj vycházková ferratka za A. Vrchol je ve výšce 2592 m n.m. 

V dobré náladě se blížíme opět k horské chatě Jimmy Hüte, která je nejen neskutečně drahá, ale také je výchozím bodem ke dvěma ferratám, křižovatkou mnoha turistických a cyklistických cest. Tak, jako můžete jet v zimě Sella Ronda na lyžích, mnohé láká okruh v létě na kolech.

To už ale vidíme neuvěřitelně černý mrak, který se bleskově valí sedlem a dopadají první kapky. Chvíli řešíme, zda se schovat venku pod přístěnky, ale za chvíli je jasné, že musíme dovnitř a s námi si to myslí hrozně moc lidí. Valíme se všichni vchodem. Hospoda je úplně narvaná, plní se chodby a děti zabírají strategickou polohu v chodbě u toalet, kde je lavička a zapínají mobily. Parádní hodinka bez dozoru. To, co se strhlo o chvíli později, se těžko popisuje. Vítr a déšť bičoval chatu, venku se setmělo a blesky s hromy vydávaly šílené zvuky. Nakonec vypadl proud. Celé to trvalo něco přes hodinu. Do chaty stále proudili další lidé z okolních cest. Jak bouřka přišla, tak zase odešla a bylo úplně jasno a klid. Vylezli jsme jako z nory a s neutuchajícím nadšením jsme šli prozkoumat možnost výstupu na kopec. 

  

Je neuvěřitelné, jak rychle se vápencová hornina dokáže vysušit. Raději zkoumáme radar. Předpověď na pár hodin dobrá a nic nás tedy neodradí od výstupu. Cesta se hledá dobře, i když jdeme sami. Ostatní turisté cestu zřejmě vzdali. Cestička vede opět botanickou zahradou, plíží se za námi cáry odpařené mlhy. Celé je to krásné a proměnlivé. Vystupujeme kamenným kuloárem a již vidíme první ocelová lana. Nandáváme ferratové vybavení, helmy a začínáme stoupat. Je to jednoduchý bezpečný výstup, ale je po dešti, trochu mokro a máme s sebou i menší děti, dbáme tedy na bezpečnost. Děti jsme si rozdělili mezi dospělé a neustále je upozorňujeme, že i když mají za sebou daleko těžší cesty, je potřeba se soustředit. Zajištěné úseky jsou asi jen dva, jinak se relativně bezpečná pěšina vine skalisky nahoru na horu. Vidíme celé údolí hluboko pod sebou, cesty jako stuhy a nádherný pohled na protilehlý masiv Cima Piscadú s téměř třítisícovými vrcholy, který odsud vypadá jako poschoďový dort. Čeká na nás vrcholový kříž, knížka a krmení krkavců z ruky. Fouká, je jiskřivý vzduch a ti jedinci, kteří cestou remcali, jsou uneseni okolní krajinou. Fotíme se a vzhledem k počasí, rychle dolů. Sestup je obvykle horší než cesta nahoru. 

 

 

Vše proběhne báječně a jakmile se dostaneme z výšin na trávu, první cestičkou běžíme do hospody na Aperol spriz, pivko a limonádu uzavřít skvělý zážitek. Ještě že terasa se stolky byla směrována do údolí a my neviděli, že se valí další dešťová vlna. V klidu jsme dopili a pak to teprve viděli. Na parkoviště jsme měli cca 2 kilometry po stezičce loukama. Takhle rychle jsme nikdy neběželi. Za námi se natahovaly mraky jako chapadla. Doběhli jsme v začínající bouři i s kroupami. Vítr lomcoval auty a nedovřené světlíky obytňáků lítaly po parkovišti. Jak přišla, tak odešla a zbyl po ní jen potok valící se z horského srázu pro obveselení dětí.

Všechno je proteklé, předpověď bídná. Stejně to chce změnu. Na čtvrtek domluvíme přesun zpět do Jury, kde má být lépe. V Juře jsme si VŠICHNI tedy i já báječně zalezli, v sobotu jsme strávili celý den v dokonalém akvaparku v Pegnitz a jeli jsme domů.

Protože ráda sleduji vývoj počasí v oblastech, kde jsme na chvíli měli svůj domov, tak jsem zachytila zprávu, že parkoviště pod Ferratou Piscadu dva týdny po našem odjezdu po velkém dešti zavalil proud kamení a suti včetně toho tureckého záchodu. V místech, jde jsme parkovali koukaly jen střechy aut. Naštěstí k sesuvu došlo přes den, kdy ve vozech nikdo nebyl.  Zda se tady ještě někdy bude dát parkovat, nevím. Každopádně jsem ráda, je jsme tam již v tu dobu nebyli my.

 Odkaz na Instagram post o kamenném závalu.

Dolomity jsou nádherné, je zde možné podnikat výlety a túry všech obtížností. Je zde nekonečně cyklotras. Dá se tady dobře naplánovat třeba i dovolená s kočárkem, za malý poplatek je možné přespat na mnoha parkovištích, ale i najít plácky nadivoko. Je tady dostatek vody, a za mě nádherná příroda. Jen pozor na počasí. Letní bouřky jsou v Dolomitech na denním pořádku.


Doporučené průvodce: 


   

 Napsala: Zdenka Vašková

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

 

Naposledy změněno pondělí, 11 září 2023 15:56

Kontakty

email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
pevná: +420 777 277 752

Provozovna a osobní odběr:
Lezec - shop (NOVÁ ADRESA)
Karlická 662
252 29 Lety u Dobřichovic

Otevírací doba kamenné prodejny: 
PO - PÁ: 
10.00 - 18.00 h 
SO: 10.00 - 18.00 h
NE: zavřeno

Otevírací doba e-shopu:

PO - PÁ: 8.00 - 16.00 h

NEWSLETTER

Přihlaste se k odběru novinek

Sledujte nás

 
Top